Přerov za válek husitských

   Na podzim roku 1413 zapsal a zastavil český král Václav IV. královské město Přerov se vším příslušenstvím Milotovi z Tvorkova odjinud z Kravař, ale město mělo býti králům čaským ku potřebě vždy otevřeno.

Milota z Tvorkova a Kravař na Opavsku byl léta 1407 komorníkem u krále Václava. Dostal od něho zápisem r. 1410 městečko Městec Králové u Nymburka v Čechách uvedené rouk 1419 jako Milotovo zboží také v moravských půhonech (II. 610) a roku 1413 zeměpanské město Přerov s příslušenstvím. Na Moravě koupil Milota obřanské panství s městečkem Bystřice pod Hostýnem a s vesnicemi směrem k Holešovu a ujal v povodí Bystřice hrad Hluboký s příslušenstvím nad nynější Hrubou Vodou.

V letech 1415 - 1417 byl Milota z Kravař odjinud z Přerova anebo seděním na Přerově sudím zemského soudu v Olomouci, tedy vysokým zemským úředníkem. V letech 1415 - 1418 byl přísedícím zemského soudu v Brně. Jeho purkrabím na Přerově byl v těch letech Ješík z Bohuslavic. (Půhony II. 430. 434. 475. 483. 508. 514. 542. 569. 614. 616. 618. 622. 626).

Milota z Kravař a Milota z Tvorkova, otec a syn, se účastnili 2. září 1415 v Praze památného sněmu české a moravské šlechty, na kterém byl formulován ostrý stížný list této šlechty k církevnímu koncilu v Kostnici proti odsouzení mistra  Husa a mistra Jeronýma. A dne 5. záři tohoto roku se oba připojili k utvořenému brannému celku husitskému na ochranu svobodně hlásaného slova božího a jeho kazatelů. A když byl potom stížný list rozmnožen, pečetili oba Milotové první (český) a pátý (moravský) exemplář tohoto protestního listu. To byly dvě historické osobnosti, nikoli jedna, jak se za to má. Za těchto pánů ovládlo Přerov a také jiné jejich statky husitství. Milota držel Přerov zástavním právem ještě v září roku 1420. Toho času se vzpomíná v knihách biskupského manského soudu Milota z Tvorkova seděním na Přerově. To už se také na Moravě schylovalo k válce. Po vzoru husitského Tábora v Čechách zorganizoval selský lid s drobnou šlechtou v čele moravský husitský Tábor pod královským městem Hradištěm na ostrově řeky Moravy ve vsi kláštera velehradského Nedakonicích a z tohoto kláštera přepadl a zničil 12. ledna roku 1421 klášter Velehrad. Na jaře a na podzim toho roku byly podniknuty kombinované útoky na nedakonský Tábor, ten se však ubránil přesile svých nepřátel.

Na obecním sněmu v Brně 17. listopadu roku 1421 pokořil se Milota z Tvorkova seděním na Přerově jako řada jiných ze šlechty moravské králi Zikmundovi a církvi, ale to byla kapitulace nedobrovolná a mocí vynucená, tudíž právně a morálně nezávazná a neplatná.

Už bylo řečeno, že Milota z Tvorkova a z Přerova byl v letech 1415 - 1418 také přísedícím zemského soudu v Brně. Mohl jím býti, protože držel zástavním právem statek Velké Němčice na levém břehu Svratky u Židlochovic, příslušný k brněnskému právu. Paměť o tom zachoval rodokmen pánův Tvorkovských z Kravař z roku 1496. Pan Milota starý z Tvorkova odjinud z Kravař, praví se tam, držel Přerov a Němčice. Měl syna pana Milotu mladého Němčického. Ten pan Milota mladý Tvorkovský měl dva syny Pertolda a Jiříka (Paprockého zrdcadlo 401. 402)

Velké Němčice, statek velehradského kláštera od jeho založení, držel Milota z Přerova od kláštěra zástavním právem už před válkami husitskými. Proto se tam mohlo šířit husitství stejně jako na jiných statcích Milotových. Němčice jako zástavní klášterní statek Miloty z Přerova už před nepokoji husitskými uvádí právem roku 1793 moravský topograf Schwoy a roku 1837 topograf Wolny. Dějiny kláštera na Velehradě z roku 1934 tvrdí bez dokladu, že buď roku 1423 a nebo někdy později zapsal Němčice Milotovi z Tvorkova za 2.000 hřiven král Zikmund. To by mohlo svésti k mylnému dohadu, že také tímto zápisem chtěl Zikmund získat a nebo udržet na své straně. Zástavním právem držel klášterní Němčice také Milota mladý (a potom jeho synové Pertold a Jiřík), který se po nich jednak psal, jednak po nich byl zván, zatím co Obřany na Bystřicku prodal ještě za svého života Milota starý.

Do boje proti zmáhajícímu se husitství na Moravě zasadil král Zikmund zejména královská města na Moravě (většinou s německým obyvatelstvem). Mezi ně patřilo také město Přerov, které podle zápisu z roku 1413 mělo býti otevřeno králům českým ku potřebě vždycky otevřeno. Pro město Přerov nastala chvíle o které se zmiňuje Martin z Tišnova ve svém latinském chvalozpěvu pro pány Tovačovské z Cimburka. Král Zikmund poslal do strategicky důležitého města Přerova uherskou posádku a v čelo jí postavil svého hejtmana Mikuláše z Perényi, zvaného v pramenech také Pernmikuláš. Ten z rozkazu králova obsadil Přerov a město opevnil, jak vypravuje Martin z Tišnova (Prerovie residens, fecerat municionen in Przerow). Není známo, jestli při tom zůstal Milota z Tvorkova dále zástavním držitelem města a panství. Král mohl Přerov od Miloty vyplatit, což nezní pravděpodobně, protože Zikmund byl ve věčných finančních nesnázích, anebo Přerov Milotovi odejmout mocí.

Uhři za husitských válek na Moravě nejednou řádili barbarsky. Lépe si nepočínali ani vě městě Přerově, ani v jeho okolí. Také proti této uherské posádce v Přerově byla namířena v létě roku 1423 jízda husitských Pražanů a jejich spojenců z východočeské šlechty, kteří měli statky i na Moravě, např. Jan Puška z Kunštátu sedědním na Kostomlatechv Čechách, účastník jízdy a bývalý držitel Dolních Otaslavic u Prostějova (s hradem z části dosud zachovaným), držel tehdy na Přerovsku město pražského arcibiskupství Kojetín a v Bochoři u Přerova louky Plučiště (pomístní jméno Plučiska se v Bochoři za lesem zachovalo dosud)

Staří letopisové čeští uvádějí výslovně, že husitské vojsko z Čech dobylo při svém tažení do Moravy v červenci roku 1423 několika tvrzí a zámkův, jako Přerova, Kvasic a Kroměříže. Nikoli soudobé, přece však pramenné svědectví vydali po dlouhých letech staří pamětníci této události, kteří dosvědčili, že tehdy Táboři město Přerov dobyli a knihy městské sedrali. Roku 1423 byl zničen přerovský městský archiv a všechny výsady města, chované tam v originálech. Proto se nezachovalo z doby před rokem 1423 v originále ani jedno městské privilegium. Zkáza města Přerova a jeho městského archivu, byla připsána Táborům, kteří se jízdy v létě roku 1423 do Moravy vůbec nezůčastnili, teprve v pozdějších letech, kdy války husitské byly zvány válkami táborskými, jak činí taky Ctibor Tovačovský z Cimburka ve své památné Knize Tovačovské.

Hustitské vojsko z Čech zničilo toho roku město Přerov i s jeho archivem i hrad na kopci s románským centrálním kostelem sv.Jiří a stáhlo se do Čech. A v Přerově se na několik let opět usadila uherská zlotřilá soldateska.

Roku 1427 se husité zmocnili Přerova po druhé a natrvalo. Vypravují o tom letopisy kláštera Hradiště u Olomouce (ve znění Tetzelově). Jan Tovačova, praví se tam, oblehl město Přerov, po třech nedělích se město vzdalo a bylo popleněno ne jen město, ale také vesnice v jeho okolí. Letopisy kladou obléhání Přerova časově do doby po dobytí od husitů kláštera v Dolanech u Olomouce, což se stalo 2. února roku 1425 v noci, a před dobytím do Husitů Hranic, Jičína a Oder, které padly do jejich moci roku 1427. I v jednom papírovém rukopise z 15. století v kapitilní knihovně v Olomouci byla zapsána paměť o zpustošení Jičína (Nového) roku 1427. Tomu jistě předcházelo opanování Přerova, který se od té doby stal trvalou a pevnou husitskou baštou v Pobečví.

Paměť o tehdejší husitské jízdě do středního Pobečví a do horního Poodří zachovaly rovněž soudobé cenné okrajové (marginální) poznámky v latinském rukopisném roku 1415 dokončeném breviáři sirotčího kněze Antocha z Přelouče (vydal je F.M.Bartoš). Tam se píše : Dne 4. ledna roku 1427 zemřel Boček z Pardubic. Téhož času Čechové (Boemi) Jičín vypálili a lid vybili, rovněž města Fulnek, Odry, Hranice. K tomu dlužno poznamenat, že na Pardubicích umřel na nové léto, tedy 1.ledna roku 1427, Viktorín z Kunštátu, bratr Bočka z Poděbrad, otec Jiříka, krále čského, jak poznamenaly Staré letopisy české.

O vypálení zdmi hrazeného města Fulneka a o nařízené jeho stavební obnově máme pramennou zprávu v české pergamenové listině fulnecké vrchnosti (Jana z Kravař a Jičína) z 11. května roku 1429. Fulnek nebyl vypálen teprve tohoto roku, protože pan Janek z Kravař seděním na Jičíně (Starém) stál toho času a v letech dalších na straně husitské.

Těmto výbojům v Poodří předcházelo opanování Přerova, které je možno položit do jara roku 1427.

Také Václav z Jihlavy, souvěký měststký písař v Olomouci, počítá ve své knize Přerov mezi kacířské odbojné lokality, které na všech stranách zle tísnili a ohrožovali město Olomouc, zplna oddané církvi a králi Zikmundovi a markrabímu Albrechtovi.

Hranice, město premostrátského kláštera Hradiště u Olomouce, držel roku 1427 Jan Tovačovský z Cimburka, který v listině vydané na Hranicích 5. ledna roku 1431 potvrdil městu staré výsady. Hrad Helfenštein s příslušenstvím drželi tehdy nedílně husitští Kravařové (otec Petr a synové Václav a Jiří). Dne 7. června roku 1431 se připomíná Jiřík z Kravař seděním na Helfenštejně.

Na otázku, kdo od roku 1427 držel husitský Přerov odpovídá list městské rady v Olomouci, datovaný 25. dubna roku 1430, v němž je zpráva o uzavřeném, ale nedodržovaném příměří města Olomouce a Tovačovským a s panem Vokem (Palacký, Urkundliche Beiträge II. 136.) Tovačovským je míněn Jan Tovačovský z Cimburka a panem Vokem Vok ze Sovince, který tehdy seděl na Přerově.

Těžké chvíle prožíval husitský Přerov roku 1431, kdy se ho chtěl zmocnit moravský markrabí Albrecht, zeť krále Zikmunda. Vypravuje o tom Aeneas Sylivius ve své Historii české z roku 1458 (na konci 48. kapitoly v českém překladě Jiřího Vičara, bývalého profesora na přerovském gymnasiu) slovy : Když uslyšel Albrecht, že kardinál (Julian) vtrhl do Čech, sebrav opět v rakousích vojsko, vedl je toho roku na kacíře a jal se dobývati opevněné město Přerov (munitum oppidum oppugnare). Dověděv se však o útěku kardinálově v srpnu  po husitském vítězství u Domažlic, upustil od svého podniku a táhna nepřátelsky Moravou, jež mu nebyla poddána, zpustošil ohněm a mečem přes 500 vesnic. Dobyl a poplenil mnohá města, způsobil převeliké vraždění lidí.

Také v knihách zemského soudu v Olomouci je zapsána paměť starožitných svolaných lidí, kteří dosvědčili, že roku 1431 byl Přerov narychlo opevňován a že tyto opevňovací práce provádělo obyvatelstvo četných v paměti vyjmenovaných okolních vesnic, vázané k zeměpanskému městu a zámku zemskou robotní povinností. Robotníci dělali a pletli parkan okolo města a kopali příkopu první a bližší okolo města, což od starodávna dělali a dělat měli vždy, když bylo potřebí a přikázáno (Půhony V. 198) Taková potřeba nastala a takový rozkaz byl vydán roku 1431 ve chvíli svrchovaného nebepečí.

Vok ze Sovince a jeho bratři Pavel a Heralt jsou uvedeni v lantfridu, uzavřeném ve sněmu v obecním Brně nikoli 4. března roku 1434, tedy čtvrt roku před osudnou bitvou u Lipan, nýbrž teprve čtvrt roku po ní 9. září tohoto roku, jak prokázal bezpečně archivář a historik B. Bretholtz v publikaci o moravském zemském (nyní státním) archivu v Brně, kde je uložen český pergamenový originál lantfridu z roku 1434.

Tož není možno vinit ani Voka ze Sovince seděním na Přerově ani ostatní účastníky citovaného lantfridu ze zrady na revoluci, a to ještě ze zištných důvodů a v dorozumění s císařem Zikmundem, s markrabím Albrechtem a s basilejským koncilem a přičítat velkou část viny na lipanské tragedii husitské Moravě.

K tomuto lantfridu přivěsil svou pečeť také husitský válečník Jan z rakouského Messenbachu neboli Jan z Messenpeku a z Helfštejna, jak se psal, který po svém návratu na Moravu ze služeb uherské královny Barbory na sloveském hradě Likavě u Ružomberoka koupil řádně ještě za války po roce 1431 hrad Helfenštejn s bohatým příslušenstvím od husitských pánův z Kravař. Vok ze Sovince seděním na Přerově r. 1434 ne jen nezradil, naopak ještě dlouho po tomto lantfridu patřil k moravským smělým kondotiérům, jakými byli Heralt z Kunštátu a z Lestnice (Líšnice u Zábřeha), Jan Tunkl z Brníčka a z Drahanovic a bratři z Moravan na Kroměříži, kteří se nechtěli podrobit císaři Zikmundovi a markrabímu Albrechtovi. Co čteme v knihách zemského soudu v Olomouci o Heraltovi z Kunštátu a z Lestnice, poručníku potomního krále Jiříka z Poděbrad, že to byl zhoubce zemský (destructor terre) a že hubil zemi, a že proto byl ves Bolelouc u Olomouce a celé zboží Lestnice od markrabího Albrechta odňata Heraltovi mečem (Půhony III. 437), to platí také o Vokovi ze Sovince na Přerově, o Janu z Messenpeku na Helfštejně, o Janu Tunklovi z Brníčka a o bratřích z Moravan na Kroměříži a dalších..

Teprve roku 1436, už po slavném prohlášení kompaktát v Jihlavě za přítomnosti císaře Zikmunda dne 5. července toho roku, byl smířen Vok ze Sovince na Přerově s císařem i s markrabím. Oba o tom vydali listiny. V listině datované v Praze 1. října 1436 vyznává císař, že mnoho minulých let rozličné nepřízně, záští i nechuti byly mezi ním a jeho poddanými z jedné strany a mezi Vokem ze strany druhé. Ale ke snažné mnohých lidí (straníků císařových) prosbě všecky ty nechuti mezi ním a Vokem vzniklé, i škody ve válkách již předešlých proti němu a jeho poddaným skrze Voka učiněné, císař vydanou listinou  Vokovi i městu Přerovu, všem jeho služebníkům a poddaným, i těm všem kdo vedle Voka v letech minulých a ve válkách zašlých stáli, úplně zapomenul a a odpustil a současně slíbil jim toho ničím již nevzpomínati a svým poddaným nedopustiti, aby se domáhali u soudu ať duchovního a nebo světského náhrady utrpěných škod. A ti lidé v Přerově i jinde, kteříž byli v držení Voka, měli při těla božího pod obojí způsobou přijímáni podle úmluv a zápisův od císaře a od poslův koncilu basilejského na to učiněných a vydaných, zůstaveni býti. Také kdyby Vok císařovi Přerov postoupil, měly kostely v Přerově i jinde osazeny býti kněžími, kteří tak rozdávají.

Listinu v mnohém stejného znění vydal Vokovi ze Sovince a městu Přerovu na rozkaz císařův markrabí Albrecht v Brně 3. října roku 1436, ale se zajímavým doplňkem, že Vok do té doby držel ne jen královské město Přerov, ale také město moravského biskupství Svitavy, a co císař a markrabí slíbili a zaručili listinami  Přerovu, týkalo se v plném rozsahu také Svitav (podávání pod obojí zpsobou a obsazování kostelů kněžími ultrakvistickými i v případě, že Vok vydá Svitavy císaři a markrabímu). Také neměl Vok, dokud by byl těch zámkův v držení, z nich mocí na žádného sahati ani svévolně bouřiti, než každého, s kým by měl činiti, právem (u soudu) hleděti. Lidi v Přerově a ve Svitavách s jejich příslušenstvím neměl Vok obtěžovati mimo spravedlivé poplatky a užitky. A na tom zámku (v Přerově) neměl Vok nižádného ke škodě země přechovávati ani na něj pustiti.

Při podrobné a nestranné interpretaci obou listin je možno vyzískat pro dějiny Přerova v husitském období řadu pramenných zpráv odjinud neznámých. Vok ze Sovince seděním na Přerově válčil se Zikmundem a Albrechtem a s jejich stranou na Moravě mnoho let, praví Zikmund, některé časy, píše Albrecht, ve skutečnosti to trvalo 10 let. A Vok nebyl sám, stálo za ním město Přerov, tedy měšťané, všichni služebníci jeho, poddaní na přerovském panství a četní pomocníci za války i po ní. Jestli Albrecht uložil Vokovi, aby neobtěžoval poddané mimo spravedlivé poplatky a užitky, týkalo se to spíše biskupských Svitav než města Přerova. Z uvedených příčin se stal Přerov za Voka důležitou husitskou baštou ve středním Pobečví. Farní kostel přerovksý byl osazen kněžími, kteří podávali pod obojí způsobou. Od této výsady (obdarování), zaručené roku 1436 Zikmundem i Albrechtem, odvozovalo město Přerov svou kolaturu, neboli patronát k farmímu kostelu, jak o tom čteme v listině Fridricha staršího  ze Žerotína a na Židlochovicíh ze dne 28. září roku 1597. V listině Albrechtově se připomíná v Přerově na kopci zámek (hrad), který byl toho času obyvatelný. Albrecht se důvodně obával na tomto hradě odbojníků proti císaři a proti sobě. Profil Voka ze Sovince seděním na Přerově, hodný historického románu je podán v listinách Zikmunda a Albrechta slovy lapidárními.

Ale nápadný je v obou listinách pasus, který praví, že všichni Vokovi lidé v Přerově i jinde mají býti zůstaveni při přijímání pod obojí způsobou do té chvíle obvyklém. To však zaručovala všem ultravistům v Čechách a na Moavě kompaktáta, slavnostně vyhlášená za přítomnosti Zikmunda i Albrechta v Jihlavě v červenci roku 1436. Ale Vok byl z těch prozíravých politiků, kteří v té věci oprávněně nevěřili a nedůvěřovali slibům a závazkům císaře Zikmunda, markrabího Albrechta a koncilu basilejského. Proto považoval i při svém smíru se Zikmundem a s Albrechtem za vhodné a nutné zajistit individuálním zápisem svým poddaným příjímání pod obojí  a osazování kostelů kněžími ultrakvistickými  dokonce i v tom případě, kdyby postoupil Přerov a Svitavy císaři a markrabímu. Ale Vok ze Sovince na Přerově nebyl v tomto počínání osamocen. Stejný smír a za stejných podmínek uzavřeli s císařem Zikmundem v Praze 1. října roku 1436 husitští páni Smil, Zbyněk, Mikuláš, Jan starší a Jan mladší z Moravan (u Kyjova), kteří uchvátili za války olomouckým biskupům rezidenční město Kroměříž.

Není známo přesně, jako dlouho seděl Vok ze Sovince na Přerově po svém smíru s císařem a s makrabím 1. a 3. října roku 1436. Ale 18. května příštího roku 1437 je už zván v knihách zemského soudu v Olomouci Vokem ze Sovince a z Rožnova a na Vsetíně (Půhony III. 451. 454. 477. 507. 515. 524.) Z toho třeba usuzovat, že Vok postoupil Přerov Zikmundovi a Albrechtovi ( o takové možnosti je zmínka v obou citovaných listinách z října roku 1436) a že odešel z Přerova na zboží Rožnov a Vsetín, které řádně koupil ze dva tisíce hřiven grošů (hrad Helfenštejn s příslušenstvím získal až o několik roků později ) Neví se však, jestli byl Přerov postoupen za náhradu anebo bez ní. Na to se stal Přerov opět městem královským. Vokovu smlouvu s markrabím Albrechtem uznal také zemský soud v Olomouci, zejména její ustanovení, že Vok a jeho stoupenci za války i po ní nesmějí býti pohnáni před soud ať duchovní nebo světstký pro své činy spáchané až do uzavření této smlouvy v říknu roku 1436.

Takoví žslobci se našli, ale u soudu nepochodili. Podle jeho nálezu z ledna roku 1437 neměl Fichný z Pačlavic půhonu (žalobě) naň podanému odpovídati, protože Fichný u pana Voka byl a to pan  Vok přísedící tohoto soudu, seznal, nebo pan Vok s markrabím Albrechtem  smluven, a to mu má řádně zdržáno býti. (Půhony III. 430).

Podle nálezu téhož soudu z června roku 1437 neměl odpovídati půhonu (žalobě) Valentin z Majetína, Vokův služebník, protože pan Vok, pán jeho, smluven jest s markrabím, a to jemu má řádně zdržáno býti, jakož také na dřevním (lednovém) sněmu to jest  pány nalezeno (Půhony III. 481). Rovněž čteme v prosinci  roku 1437 v soudních knihách o kdysi odbojných pánech z Moravan a na Kroměříži, že smlouvu učinili s císařem a markrabím (1. října roku 1436) a k lantrífu (z 9. září roku 1434) pečeti své přitiskli (Půhony II.510).

Jako Vok ze Sovince na Přerově a bratří z Moravan na Kroměříži měl smlouvu s císařem Zikmundem a s markrabím Albrechtem  také odbojník Jan Tunkl z Brníčka (u Zábřeha) a z Drahanovic (u Olomouce). O ní se však dovídáme pouze z knih zemského soudu. Podle několika nálezů tohoto soudu z ledna a z června roku1437 neměli Tunkl a jeho služebník Jana odpovídati půhonům, protože to, z čeho byli viněni, se stalo před lantfrídem z 9. září roku 1434 i v lantfridě, ale před smlouvou, než se Tunkl s markrabím smluvil (Půhony III. 429, 480).

Tož císaři Zikmundovi a markrabímu Albrechtovi se podařilo zlomit odboj na Moravě do podzimu roku 1436 buď mečem (u Heralta z Kunštátu a z Lestnice), anebo smlouvami (u Voka ze Sovince, u bratří z Moravan a u Tunkla z Brníčka). Ale sotva uplynul rok a odboj vzplanul znova a v míře ještě vyšší. Je však smyšlenkou vyprávění, že se toho nového odboje zůčastnilo město Přerov, a že za to bylo zkaženo do základu.

Dne 3. prosince roku 1437 zemřel ve Znojmě císař a český král Zikmund. Po jeho smrti nastal nový boj o českou korunu. Utvořily se dvě strany. Rakouská strana byla v otázce nového českého krále pro Zikmundova zetě Albrechta Rakouského, do té chvíle markrabí moravského, strana národní neboli polská usilovala o krále z Polska v osobě Kazimíra, bratra polského krále Vladislava. Tož nebeželo jenom o nového panovníka, nýbrž také o novou dynastii na českém trůně. Tudíž se dostavila dlouho potom trvající rivalita rodu habsburského a jagelonského.

Nedávní odbojníci na Moravě proti Zikmundovi a proti Albrechtovi se zařadili do strany polské. Patrně byl mezi nimi také Vok ze Sovince v letech 1427 - 1437 seděním na Přerově, ale tehdy už držitel Rožnova a Vsetína. Vokův bratr Pavel ze Sovince byl už dříve orientován politicky na východ. Je to patrno z česky psaného listu, který poslal Svidrigal, veliký kníže litevský a ruský, bratr polského krále Vladislava, 29. dubna roku 1431 přátelům svým milým, knězi Prokopu Velikému, kapitánu vojska táborského, Divišovi Bořkovi z Miletínka, Pavlovi Sovinskému, Vilému Kostkovi z Postupic, Polákům oddanému a Smilovi z Holice, osvědčeným to kacířům a protivníkům krále Zikmunda (časopis Českého musea roku 1831, 282).

Bylo už uvedeno, že v době od 3. října roku 1436 do 18. května roku 1437 postoupil Vok ze Sovince Přerov císaři a králi Zikmundovi a makrabímu Albrechtovi a že odešel z Přerova do Rožnova a na Vsetín, a že Přerov sestal opět městem královským. Tož zní neuvěřitelně, co vypravuje o totální zkáze Přerova roku 1438 topograf Schwoy (III. 157) a co docházelo víry do nedávné doby (Sborník Blahoslavův z roku 1923, 40)a ačkoli topograf Wolny (I. 403) kriticky upozornil roku 1835, že Schwoyův zápis není možno dost dobře srovnat s jinými soudobými pramennými daty. 

Podle listu krále Albrechta, dosud zachovaného a městu Olomouci roku 1438 zaslaného, píše Schwoy, rozkázal Albrecht zámek a město Přerov v tomto roce s pomocí olomouckých měšťanů rozrušit a rozvrátit, aby oboje městu Olomouci už neuškodilo tak jako v letech minulých.

Taková událost by přece neušla  soudobému městskému písaři v Olomouci Václavu z Jihlavy, který v měststké knize podle něho vylíčil podrobně účast olomouckých měšťanů v boji s Tábory z Čech o město Litovel v listopadu roku roku 1437 a do citované knihy zapsal doslovné znění pochvalné Albrechtovy listiny, vydané v témž měsíci městu Olomouci v souvislosti s totální zkázou Přerova od měšťanů olomouckých toho roku. Byla by to také zvláštní podívaná na dvě královská města válčící mez sebou tak brutálně. Sotva by také ušla soudobým letopiscům taková mimořádná událost.

Od 18. listopadu roku 1438 meškal král Albrecht ve slezké Vratislavi. Dne 4. března roku 1439 opustil král město a vydal se na cestu Moravou a Rakousy do Bratislavy v Uhrách. Dne 18. března byl v Olomouci, 22. března v Pohořelicích. Teprve 1. dubna je doložen v Bratislavě. Téměř celý měsíc trvající pomalou královu cestu na Moravu vysvětlují historikové těžkým úrazem, který si Albrecht přivodil ve Vratislavi při masopustním veselí s pěknou pletí vratislavskou, spadnuv ze schodů a zlomiv si nohu. Měšťané královského města Přerova vyhledali Albrechta za jeho pobytu v Olomouci s prosbou, aby potvrdil a obnovil Přerovu městské výsady, zničené roku 1423. Albrecht tak učinil, ale příslušnou listinu vydal až v Brně. Tamní Albrechtův pobyt je doložen dvakrát. Dne 21. března potvrdil a obnovil český král Albrecht v Brně klášteru cisterciaček na Starém Brně všechna privilegia, udělená klášteru od jeho předchůdců. Je to vítaný doplněk Albrechtova tehdejšího itineráře (cestovního deníku). Druhým takovým doplňkem je Albrechtova listina, téhož dne 21. března v Brně městu Přerovu vydaná a dosud v originále dochovaná (vydal ji Eduard Kvasnička roku 1936) Už ze záhlaví listiny je zřejmo, že Přerov byl v ten čas městem královským. Praví tam český král Albrecht : Věrni naši milí měšťané našeho města Přerova, předstoupivše před nás lítostivě oznámili, že v těch zmatcích našeho českého království byli zbaveni svých dřívějších privilegií, práv a svobod. Proto prosili krále, aby tato jejich práva, milosti a svobody obnovil, upevnil, potvrdil a znova propůjčil. Král tak učinil a ještě na konci vydané listiny nazval Přerovany svými měšťany a Přerov svým městem. Na králův rozkaz vystavil listinu Jan Toušek z Pacova (Palackého Würdigung 237).

Mezi tehdejšími královskými městy na Moravě (Brno, Olomouc, Znojmo, Jihlava, Uherský Brod, Hradiště, Litovel, Uničov, Ivančice, Pohořelice) měl Přerov místo mimořádné. Jestli v ostatních katolických městech převládal živel německý a katolický, Přerov byl tenkrát český a husitstký. A také svým vnějším vzhledem lišil se tehdejší Přerov od ostatních královských měst na Moravě. Zatím co tato měla hradby s baštami a brány s věžemi nad nimi, přerovští poddaní zeměpána žili poze uvnitř opevnění a mimo ně (intra municionen quam extra), jak uvádí moravský markrabí Jošt ve své listině ze 7. června roku 1386. Opevnění tvořil vodou Bečvy napájený příkop a vnitřní val s palisádami.

Netěšil se však Přerov dlouho z vylíčeného privilegovaného postavení mezi královskými městy na Moravě. Král Albrecht umřel 27. října roku 1439, tím dnem končí podle Palackého dějiny husitstké a Přerov pro svou výhodnou polohu, o které se zmiňuje moravský markrabí Jan (Jindřich) v listině z 15. května roku 1355, stal se opět hříčkou v rukou různých činitelů veřejné moci.

Komentář k některým událostem a osobnostem díla Floriana Zapletala "Přerov za válek husitských"

O událostech v Přerově a na Přerovsku ve válečných letech 1421 - 1427 se dovídáme v pramenech jen ojediněle, nepřímo, úryvkovitě. Ale při fatální chudobě pramenů jsou vítány i drobnosti, které někdy ukazují na veliké historické souvislosti.

V cechovních knihách cechu řeznického v Přerově byla zapsána paměť, že v roce 1423 přerovští řeznící do Olomouce maso vozili (Rošického Cechy Přerova 190).

Katolícké a německé město Olomouc, hlava moravských měst, hlavní město Moravy, jak se praví v letech 1436 - 1464, zachovalo po celou dobu husitských válek věrnost římské církvi a králi Zikmundovi, jeho zeti a náměstku na Moravě rakouskému vévodovi Albrechtovi. Jestliže řeznící z královského města Přerova zásobovali  roku 1423 Olomouc masem, byla obě města ve stejné politické situaci.

Ale ještě téhož roku postihla Přerov válečná pohroma. Byla to organická součást světových událostí, o kterých vyprácí Eneáš Sylvius ve své Historii české lapidárními slovy, že toho času pomoci (z Polska a na Moravě) byli zbaveni cizí pomoci (z Polska a z Litvy) a že tehdy mohli býti přivedeni k poslušnosti církvi a králi Zikmundovi (Vičarův překlad 110). V březnu toho roku se uherský král Zikmund, polský král Vladislav a litevský kníže Vitold nejen smířili, ale přímo spřátelili a umluvili soustředěnou, všestranou výpravu proti kacířům ke dni 24. června. Toho tažení se měli uvedení panovníci ůčastnit ne jen celou svou vojenskou mocí, ale také osobně. K účasti byli přizváni stavové německé říše, Erich, společný král dánský, švédský a norský a rakouský vévoda Albrecht, tehdy místodržitel Moravy. Papežská kurie poporovala horlivě tento světodějný válečný plán.

Spojené vojsko polské, ruské (ukrajinské) a litevské mělo vniknout co Čech Kladskem a do Moravy Těšínskem. Z Krakova, tehdy rezidenčního sídla polského krále, vedla cesta do Prahy Těšínem a Přerovskem v Pobečví. V tom kraji mělo královské město Přerov klíčové strategické postavení. Proto z rozkazu krále Zikmunda proměnil Přerov v pevnost (fecerat municionen in Przerow) už dříve Mikuláš z Perínu (na Košicku v Uhrách), dlouholetý králův maršálek, seděním tehdy na Přerov jako velitel královské posádky (Prerovie residens), jak o tom vypravuje Martin z Tišnova v latinském chvlalozpěvu na pány Tovačovské z Cimburka.

Proti chystanému soustředěnému tažení a zejména proti jeho účastníkům z Východu (z Polska, z Litvy, z Rusi-Ukrajiny) zdvihli Pražané a jejich šlechtičtí spojenci v polovině června roku 1423 preventivní válku a vpadli úspěšně od Litomyšle v Čechách do Moravy. Zemským hejtmanem byl tehdy Petr Strážnický z Kravař. Jeho državám platil útok husitského vojska z Čech. V jeho městě Prostějově byl zničen augustiánský klášter a nebyl už nikdy obnoven. Padla Petrova tvrz a ves Trávník u Kroměříže a tvrz a městečko Kvasice ve středním pomoraví. Těžce byl postižen bojovný olomoucký biskup Jan. Dobyta a zpustošena města Kroměříž a Vyškov, opanován biskupský hrad Melice a pobořen klášter  Pustiměř na Vyškovsku. Aleš ze Šternberka a z Holic, oddaný stoupenec krále Zikmunda a neúmorný odpůrce kalicha, ztratil hrad a město Slavkov, které držel od krále zástavním právem. Přerov byl tehdy jediným královským městem na Moravě, na které zaútočilo české vojsko husitské a Jan Tovačovský z Cimburka.

Ale z vyzvaných účastníků připravované mohutné křižácké výpravy proti kacířů ke dni 24. června splnil původní plán pouze rakouský vévoda Albrecht. Dosvědčil mu to písemně sám papež Martin V. ve svém listě ze dne 14. února 1424 slovy : " Viděli jsme, že kníže rakouský s hojným lidem již do Moravy vtrhl ". O této Albrechtově jízdě do Moravy věděl také souvěký německý letopisec Onřej z Řezna, který ve svém Diáři šesti let, ve své kronice husitské a ve svém Dialogu o českém kacířství, tedy třikrát poznamenal, že nikdo kromě rakouského vévody Albrechta se toho roku nezdvihl proti perfidním kacířům, že se Albrecht proti nim vypravil do Moravy mocně kolem svátku Jana Křtitele (24. června), že nevykonal nic pamětihodného, a že z této výpravy byl odvolán listy krále Zikmunda (edice G. Leidingera 312. 414. 668).

Této Albrechtovy výpravy se účastnili také rakouší páni Leopold Krajíř, Jan ze Šaumburka a Jiří z Lichtenštejna. Tyto tři pány (každého zvlášť) a brněnského rychtáře požádala písemně městská rada v Bratislavě 11.července roku 1423, aby jí podávali zprávy o událostech na Moravě (archiv města Bratislavy).

Tož Albrecht byl na Moravě se svým vojskem osobně jistě od 2. června do 4. srpna, kdy je opět uveden ve Vídni.

Staré letopisy české vypravují o krvavé bitvě u Kroměříže svedené. Položili se Čechové u Kroměříže za Olomoucem, a tu se na ně sebrali Němci. I stal se boj, a Čechové obdrželi boj (edice Palackého 56).

Byli to Rakušané s Albrechtem v čele. Albrecht bez pochyby učinil za svého dlouhého pobytu na Moravě také vše,aby spolu s Mikulášem z Perína a s jeho uherskou posádkou uhájili královské město Přerov, který měl v tehdejší situaci mimořádnou politickou a vojenskou důležitost jako spojka mezi husitskou Prahou a sídelním Krakovem. Ale i o Přerov Čechové obdrželi boj. Pevnost Přerov opanovali mocí, pobořili hrad i město, zničili městské výsady, jak dokládají tři pramenné zprávy (Staré letopisy české, Chvalozpěv Martina z Tišnova, Svěděctví starých pamětníků přerovských). Není však známo, že by Přerov obsadili branným lidem, jak to učinili v biskupském městě Kroměříži. Pro krále Zikmunda bylo dobytí a zkáza Přerova velkou ztrátou.

Všestranná a soustředěná křižácká výprava proti kacířům se roku 1423 neuskutečnila a rozbila hlavně pro hromadný a tvrdošíjný odpor poddaných proti taková špinavé válce. V Polsku, na Litvě a na Rusi-Ukrajině naopak rostla sympatie k českému revolučnímu hnutí. Množil se počet stoupenců a příznivců tohoto hnutí. Proto nařídil polský král Vladislav v dubnu roku 1424, aby každý Polák, který se vydal do Čech na pomoc kacířům do Čech a nevrátí se z Čech do vlasti do 1.června toho roku, byl považován za kacíře a podle toho potrestán. V téže době požádal král Zimkund Vladislava, aby zabránil styku s kacíři na hranicích s Moravou přes Těšín a od Těšína po Kladsko (Palackého Urkundlische Beiträge I. 331. 334, dále jen U B). Cesta z Polska, zejména z Krakova do Čech, vedla od Těšína Přerovskem v Pobečví a městem Přerovem, jehože pevnost strežila a chránila tuto starou mezinárodní komunikaci.

Dne 2. února roku 1425 v noci husité lstí opanovali klášter v Dolanech, severně od Olomouce, obsadili jej a působili z něho veliké škody městu Olomouci zvláště při zásobování města životními prostředky. Velitelem byl Petr Holý z Bařic u Kroměříže, který ještě v dubnu roku 1420 opověděl s jinými Moravany nepřátelství husitské Praze, dvakrát byl toho roku s králem Zikmundem před Prahou, ale později se přiklonil ke straně husitské a stál při straně Pražanů. Tomuto Petrovi vezl z Hradiště nad Moravou do kláštera v Dolanech víno blažek z Napajedel, poddaný Dobeše z Tvorkova a z hradu Hlubokého v povodí Bystřice severně od Olomouce. Olomučané Blažka a jeho druhy zajali a víno zabavili. Ale zajatého Blažka se zastal Perín Mikuláš, velitel královské posádky na Přerově, městská rada v Hradišti a tamní hejtman Artleb z Vlčnova, protože mezi zajatými byli také poddaní z města Hradiště.Proto Olomučané Blažka a jeho druhy pustili na svobodu, ovšem bez vína. (U B I. 390. 391)

Při správné interpretaci této zprávy se dovíme řadu zajímavých detailů. Nejkratší a přímá cesta z Hradiště nad Moravou k Olomouci a do blízkých Dolan vedla přes Kroměříž (tehdy v moci biskupa Jana) a přes Tovačov. Ale Blažek a jeho druhové vezli víno po cestě Hradiště, Napajedla, Přerov a Olomouc. A v Přerově seděl s uherskou královskou posádkou Perín Mikuláš, který se zastal zajatého Blažka z Napajedel. Ze zprávy je také patrno, že tehdy a ještě v letech 1437-1447 držel Napajedla husitsky orientovaný Dobeš z Tvorkova, který podle zprávy olomoucké městské rady ze dne 23. dubna roku 1425 přenechal tehdy v postě (po 21. únoru) husitskému hejtmanu na Dolanech Petru Holému svůj hrad Hluboký v údolí Bystřice severně od Olomouce. (Ruina hradu se dosud zachovala na strmém břidlicovém, k západu orientovaném ostrohu nad dnešní Hrubou Vodou).

Zeměpanské zboží Napajedla (tvrz a městečko) držel před válkou v zástavě Zbyslav z Tvorkova od markrabího Prokopa, jehož byl se svým bratrem Ondřejem stoupencem. Byl veřejně činný. V letech 1409 a 1412 seděl v zemském soudě v Olomouci a v Brně. V letech 1405-1407 se uvádí jeho jméno v knihách zemského soudu. Roku 1404 seděl v manském soudě biskupském. Držel manským jprávem obilní a vinné desátky ve vsi Vracově u Bzence. Po Zbyslavovi držel Napajedla a také léno ve Vracově Dobeš z Tvorkova, a jeho sídlem byla napajedelská tvrz. Víno, které vezl jeho poddaný Blažek z Napajedel přes Přerov kacířům do Dolan u Olomouce, pocházelo patrně z Vracova. A s Blažkem jeli poddaní z města Hradiště. Proto se ujímala zajatého od Olomoučanů Blažka a jeho druhů městská rada hradišťská a tamní hejtman.

V listopadu roku 1425 se přesunulo vedení husitské Moravy na Přerovsko do Tovačova. Stalo se tak za dramatických okolností. V prosinci roku 1424 došlo k roztržce mezi knížetem Albrechtem markrabím moravským a Petrem Strážnickým z Kravař, moravským zemským hejtmanem a nejmocnějším činitelem v zemi, obviněným ze zrady. V poslední čtvrtině roku 1424 změnilo královské město Ivančice při cestě mezi Vídní a Brnem třikrát svého držitele. Nakonec opanovala město strana táborská, která ještě v prosinci roku 1434 uváděla Třebíč a Ivančice v mohutném svazu svých měst v Čechách a na Moravě (U B II. 452).

Kníže Albrecht vinil Petra Strážnického, že na podrim roku 1424 začachroval Táborům Ivančice, které jim Albrecht nedlouho předtím mocí odňal, a zbavil Petra zemského hejtmanství. Po nem následoval v tomto úřadě přechodně Albrechtův vojevůdce Leopold Krajíř z Krajku (UB. I. 374-76).

Hašek z Valdštejna a z Ostroha nad Moravou se připomíná jako zemský hejtman poprvé 23. dubna roku 1425, kdy pečetil (U B I. 382, Pilnáčkovi Staromoravští rodové 368). Uražený a ponížený Petr Strážnický vyvolal mezi moravskými zemskými pány obojí strany (husitské i katolické) proti markrabímu Albrechtovi otevřenou vzpouru (U B I. 385-6).

Vedle Petra Strážnického byl nejaktivnějším činitelem této protialbrechtovké panské jednoty Jan z Cimburka a z Tovačova, který v letech 1417-1420 seděl v zemském soudě v Olomouci (Desky olomoucké IX. 1. 145. 210. 266). Jan Tovačovský stál původně na straně krále Zikmunda. S mnoha jinými Moravany odpověděl na jaře roku 1420 husitské Praze nepřátelství také Morava z Tovačova, o kterém se 25. února roku 1425 dovídáme, že byl  služebníkem Jana Tovačovského. Jestli husitské Praze ohlásil z důvodů politických  záští odpovědným listem služebník Jana Tovačovského, a jestli se Morava z Tovačova účastnil roku 1420 obojího tažení krále Zikmunda v červenci  a v říjnu toho roku proti odbojné Praze, učinil tak zajisté i Jan Tovačovský jako vrchnost služebníka Moravy. Jan Tovačovský byl skutečně účastníkem krvavé bitvy 1. listopadu roku 1420 pod pražským Vyšehradem, ve které padl na straně krále Zikmunda výkvět moravské šlechty. Mezi zajatými v té bitvě byl z Moravanů Hašek z Valdštejna a z Ostroha nad Moravou, Jan z Cimburka a z Tovačova a Jan z Lichtenburka a na Bítově, jak dokládá Kronika starého kolegiáta pražského. Ale král Zikmund nedbal jmenované z toho zajetí vypravit, jak vzpomíná latinský panegyrik Martina z Tišnova o pánech Tovačovských. I přistoupili uvedení ke straně Pražanů a byli nadále s nimi.

Z rozkazu krále Zikmunda pokusil se o Tovačov (městečko a vodní tvrz) na podzim roku 1421 proslulý jeho vojevůdce Pippo Spano, rodilý Florenťan (válčil s Turky a s Benátčany), ale od Tovačova odtáhl s nepořízenou. O tomto vpádu Uhrů do Moravy a o jejich barbarském řádění v této zemi se rozepsal souvěký pražský letopisec Vavřinec z Březové na dvou místech své Husitské kroniky.

U Tovačova byl Pippo v říjnu 1421.V jeho vojsku byl také král Zikmund.V účtech města Znojma byla zapsána 26.října toho roku položka 22 grošů, vyplacených jejich poslu ke králi Zikmundovi do Prostějova (Neumannovy Prameny k dějinám husitství na Moravě 168).

O veliké síle Uhrů (jejich lehké jízdy ) v čele s Pippem a s jinými uherskými pány u Olomouce zmínil se král Zikmund ve svém listě ze dne 18. října roku 1421 (Bezoldovy Reichskriege gegen die Husiten I. 145).

Tehdejší surový nájezd Uhrů na Moravu postihl větší část celé země a byl krvavou předehrou brněnského sněmu a mocí tam vynuceného lantfridu ze dne 17. listopadu 1421 za osobní přítomnosti krále Zikmunda a za asistence Pippem vedených Uhrů.

Vzpoury proti markrabímu Albrechtovi roku 1425 účastnil se na Přerovsku Zbyněk ze Straleka odjinud ze Všechovic,Ctibor z Cimburka odjinud z Křídla (hrad nad Brusným na Bystřicku ), Ctibor z Cimburka a z Drahotuše v Pobečví, Petr Strážnický z Kravař (držel město Lipník a hrad Helfštein,kde byl jeho purkrabím Petráš z Ochab ve Slezku, a panství Plumlov s městem Prostějovem) a Jan z Cimburka a z Tovačova, tedy tři Cimburkové.

Olomoučané hleděli s obavami k Prostějovu a k Lipníku, městům Petra Strážnického, a k Tovačovu tvrzi Jana z Cimburka, kde se ozývalo řinčení zbraní, nesených útočně až k městu Olomouci (U B I. 373. 378. 381. 392. 393.).

A podle zprávy ze dne 25. února roku 1425 byli u Olomouce pobiti žoldnéři markrabího Albrechta, chránící hlavní město Moravy před husitskými útoky, a toho boje před branami města se účastnil vzpomenutý už služebník Jana Tovačovského Morava, který byl od Olomoučanů zajat i s ukořistěným v boji žoldnéřským stříbrným pásem ( Archiv český VI. 413 ).

Dne 8.května tohoto roku sněmovali panští rebelové na hradě Petra Strážnického Helfšteině nad Bečvou a dne 25.května jim vydala městská rada v Olomouci průvodčí list neboli glejt, aby všichni (příslušníci strany husitské i katolické) mohli svobodně přijeti do města k jednání a z města zase svobodně vyjeti. Zemští pánové chtěli patrně získat svou stranu (marně ovšem) královské město Olomouc, hlavní oporu krále Zikmunda a markrabího Albrechta na severní Moravě. Při tom jsou všichni zváni pány strany husitské,ačkoli někteří z nich byli toho času příslušníky strany katolické ( Dobnerova Monumeta historica Boemiae IV. 414, Archiv český I. 154, VI. 414). 

Za této panské vzpoury proti markrabímu Albrechtovi se neutrálně velitel uherské královské posádky v Přerově Mikuláš Perín, maršálek krále Zikmunda, protože odboj nesměřoval proti králi. 

Ale na vzpouru zemských pánův krutě doplatil poddaný lid zvláště na panstvích Petra Strážnického, který stál v čele odboje.Ušetřeno bylo pouze jeho severně položené panství Helfštein s městem Lipníkem a Plumlov s městem Prostějovem. Nelidsky však bylo postiženo na jihu Moravy panství Strážnice a Meziříčí nad Oslavou (sousední panství Náměšť s Velikou Bíteší směnil Petr Strážnický už roku 1422 za panství Kvasnice v Pomoraví).

V říjnu roku 1425 vypravil se válečně do Moravy král Zikmund a markrabí Albrecht osobně proti klášteru v Třebíči, osazenému a hájenému posádkou táborskou. Král se účastnil této výpravy s nechutí. Psal o tom v poli u Pohořelic 9. října roku 1425 Oldřichovi z Rožmberka, že se sjel s knížetem Albrechtem, že jej nemohl přemluvit, aby upustil od úmyslu oblehnout klášter Třebíč, že se tak děje mimo vůli královu, a že král táhne se svým zetěm v dané chvíli jen z donucení. Zikmund přibyl na bojiště opožděně a předčasně zas pole opustil. U Třebíče výprava nepořídila nic. Albrechtovi záleželo více na potlačení panské vzpoury proti sobě než na opanování kláštera Třebíče, které bylo jenom záminkou pro jeho vražednou jízdu do Moravy, nepřijatelnou však pro krále Zikmunda. O válčení Albrechtově vypravuje Třebovský letopis. S velikým vojskem přitáhl Albrecht do Moravy a mnoho vsí a městeček zkazil ohněm a pobil přemnoho obyvatel a zvláště ničil statky Petra z Kravař odjinud ze Strážnice (Archiv für Geographie, Historie, Staats- und Kriegskunst, Vídeň roku 1819, č 23).

Také souvěký německý letopisec Ondřej Řezenský zapsal ve své Kronice husitské a ve svém Dialogu o českém kacířství paměť o neúspěšné jízdě krále Zikmunda a knížete Albrechta ke klášteru Třebiči, o neshodách mezi oběma a o zhoubách, které způsobili Uhři a Němci v operačním pásmu této jízdy straně nejen husitské, ale i katolické ( edice Leidingera 422. 670, Bezoldovy Reichskriege II. 69-70 ). 

To hubení ohněm a mečem se týkalo zejména Petrova panství Meziříčí nad Oslavou, rozloženého severně od Třebíče. Stejným způsobem a v téže době (v říjnu roku 1425) ničil bojový olomoucký biskup Jan Petrovo panství Strážnici na jižní Moravě. K tomu účelu disponoval biskup jízdou v síle půldruhého tisíce mužů. Za takové situace nabídl Petr Strážnický kapitulaci. S ochranným glejtem přibyl  do biskupova ležení u Kyjova, byl tam přijat s velkými poctami a tam se natrvalo smířil s biskupem Janem  a s knížetem Albrechtem. Stalo se tak v první dekádě listopadu roku 1425, kdy Albrecht pobýval v Brně a král Zikmund v Kroměříži. Ještě roku 1483 měl zemský hejtman moravský Ctibor Tovačovský ve svém úřadě list Jana biskupa na papíře na glejt panu Petrovi z Kravař (Brandlovy půhony V. 82).

S tímto glejtem přišel Petr Strážnický do biskupova vojenského ležení u Kyjova a tam se pkořil biskupu Janovi a potom knížeti Albrechtovi. V lednu roku 1426 byl Petr Strážnický už veřejně na druhém politickém břehu. (U B. I. 426).

A na jeho místo vstoupil jako vůdce husitské Moravy Jan Tovačovský. Tovačov se stal od té chvíle politickým, vojenským a ideovým centrem husitského hnutí na Moravě. V prosinci roku 1425 oblehl Jan Tovačovský biskupské město Kroměříž, které na podzim roku 1424 odňal kníže Albrecht straně husitské a které od Albrechta byl nucen vyplatit olomoucký biskup Jan za pozoruhodný obnos (in centra et notabili summa), jak praví soudobá pramenná paměť. Ke Kroměříži si Jan Tovačovský přivedl osobně vojenskou pomoc z Čech. Olomoucká městská rada napsala varovně knížeti Albrechtovi 21. prosince, že Tovačovský chce opanovat v kraji ne jen Kroměříž, ale také Přerov, Hranice a jiná malá pevná místa. Proto Kroměřížené, Přerované a jiní a jejich vrchnosti a hejtmani žádali Olomučany o pomoc vojenským lidem a zbraněmi. Také zemnský hejtman Hašek z Valdšteina vyzval dvakrát Olomučany, aby posílili Přerov branným lidem. (U B I. 418. 419. 420)

Ale v Přerově se také formovalo vojsko, které mělo osvobodit Kroměříž od husitského obležení. Do Přerova se chystal s branným lidem opavský kníže Přemek, jeho zeť Janek z Jičína a Kravař, Eliška z Kravař Rožmberská seděním na Šternberce, Jiřík ze Sťernberka a z Lukova a na Odrách, vratislavský biskup Konrád, Olomučané, Litovelští a lid olomoucké kapituly. Vojsko formoval v Přerově Mikuláš Perín, vojevůdce krále Zikmunda a jeho maršálek a velitel královské posádky v Přerově. Na pomoc Kroměříži táhl také Ladislav z Ludanic ( v Nitransku na Slovensku ), polní maršál krále Zikmunda (U B I. 422. 423. 424. 427. 428. 435. Archiv český VI. 415. 416).

Proto v polovině ledna roku 1426 upustil Jan Tovačovský od obléhání Kroměříže. Ale i roku 1426 ohrožoval Jan tovačovský vojensky město Olomouc a zejména blokoval cesty do města, aby zamezil přísun životních potřeb. Olomučané stále upozorňovali knížete Albrechta i zemského hejtmana Haška z Valdšteina na to, jak důkladně je Tovačov opevňován a jaké nebezpečí hrozí z něho celému kraji (U B I. 433. 435. 438. 453. 458).

Čeho se obávali Olomučané ve svém listě knížeti Albrechtovi ze dne 21. prosince roku 1425, že Jan Tovačovský chce mocí opanovat Přerov, Hranice a jiné malé hrady (U B I. 418), stalo se skutkem teprve na jaře roku 1427, kdy Jan Tovačovský po tři týdny obléhal Přerov a město po dobrovolné kapitulaci ovládl, načež se vítězně obrátil proti Hranicím, proti městu Jičínu (Novému) a proti Odrám, jak tvrdí Letopis kláštera Hradiště u Olomouce.

V rukopise kapitulní knihovny Olomoucké z 15. století je na přední desce poznámka, že město Jíčín (Nový) bylo zpustošeno od Táborů (per Taboritas) roku 1427. To znamená, že strana táborská poslala z Čech vojenskou pomoc Janu Tovačovskému při jeho jízdě na jaře roku 1427 do Pobečví a Poodří. A tímto detalilem je osvětlena nová situace, která nastala na Moravě, když Pražané v dubnu roku 1427 zrádně zajali a na dlouho uvěznili Zikmunda Korybuta, litevského knížete, království českého a markrabství moravského požádaného a zvoleného krále, jak se Zikmund zval od léta roku 1424 (U B I. 358).

Do Korybutova pádu opírala se husitská Morava a také Jan Tovačovský o něho a o Pražany. Po této převratné události přiklonil se Jan Tovačovský a husitská Morava ke straně tánorské v Čechách v čele s Prokopem Velikým, která do svého mohutného městského svazu počítala tehdy na Moravě města Třebíč, Ivančice, Břeclav, a Moravský Krumlov, zatím co strana sirotčí na Moravě takové posice neměla. Při roku 1431 počítá Pešina k državě táborské strany na Moravě v olomouckém kraji města Tovačov, Kojetín, Přerov, Šternberk, Jevíčko a hrad Trnávku (Mars moravicus 564.)

A pokud jde o poměr Prokopa Velikého k Moravě, možno připomenout , co o tom psal Eneáš Sylvius ve své Historii české při roku 1426, že Prokopovi, který později dostal pro své statečné činy příjmí Veliký, byla svěřena země moravská a ochrana Břeclavských na jižní Moravě, počítané tehdy do svazu táborských měst (Vičarův překlad 111).

S Prokopem Velikým, ochráncem Moravy setkáme se roku 1429 také v Přerově, a litevský kníže Zikmund (po otci Korybut) meškal na Přerovsku a v Přerově víckrát.

Když zbavili husitští Čechové a Moravané uherského krále Zikmunda českého trůnu, povolali na něj velikého knížete litevského Alexandra jinak Vitolda, který byl potom zván králem českým požádaným. Místo sebe poslal Vitold do Čech knížete Žikmunda jako správce království českého a markrabství moravského. S vybraným polským a ruským (ukrajinským) vojskem čítajícím okolo 5000 jízdných, vyjel Korybut z Krakova, sídla králova a srdce království polského, v polovině duba roku 1422. Projížděl městem Těšínem a těšínský kníže Bolek, který sídlil na tamním hradě, nic proti němu nepodnikl, ani žádný slezský kníže, tož se dostal Korybut bez překážky do Moravy a už s pouhou svou přítomností v této zemi sehnal s pole od ledna toho roku přestrašeného krále Zikmunda, který tehdy s velikým vojskem a po dlouhých přípravách marně obléhal a dobýval "das haws Steynitz ader Ostrow genant", tj. hrad Haška z Valdšteina Ostroh nad Moravou (U B I. 177. 190. 191. a Sedlákovy studie a texty III. 2 - 4. 49. 85)

O zbabělém útěku krále Zikmunda od Ostrahu do Uher při pouhé zprávě o příchodu knížete Korybuta na Moravu referuje také soudobý německý letopisec Ondřej Řezenský ve svém Diáři šesti let a ve své Kronice husitské (edice Leidingera 303. 373).

Dne 1. máje meškal král Zikmund už na Děvíně v Uhrách při soutoku Moravy a Dunaje a sledoval odtamtud Korybutovu jízdu Moravou do Čech. (U B I. 194)

Korybut jel jistě Přerovskem ve středním Pobečví k Olomouci. Ale u toho města mu válečné štěstí nepřálo. Zato opanoval mocí královské město Uničov, přijímal tam pod obojí způsobou a jeménem svým i litevského knížete Vitolda svěřil dobytý Uničov polskému šlechtici Dobeslavu Puchalovi, který doprovázel Korybuta při jeho jízdě Moravou do Čech. Kníže Zikmund litevský, o kterého podle zprávy Starých letopisů českých Čechové velmi stáli, aby se v českou zemi uvázal proti Zikmundovi králi uherskému a aby země bránil a ji obhajoval proti všem nepřátelům domácím i cizím, přibyl do Prahy 16. května roku 1422 (Staré letopisy v edici Palackého 52).

O Korybutově vladaření v Čechách a na Moravě píše sympaticky také Eneáš Sylivius ve své Historii české (Vičarův překlad 109).

Ale od počátku se ostře Korybutovi postavil papež Martin V. Korybut ještě nebyl v Praze a papež psal 14.máje vysoké hierarchii v Polsku, aby všemi prostředky donutila knížete Vitolda k odvratu od ochrany a podpory českých kacířů. V témž smyslu psal papež 21. máje polskému králi Vladislavovi a přímo litevskému knížeti Vitoldovi (U B I. 199. 209. 205. 206).

Tomuto nátlaku Vitold nakonec podlehl. Dne 24. prosince 1422 kníže Korybut, náměstek husitského krále Vitolda opustil Prahu, nikoli však zemi. Meškal patrně na Moravě v Uničově u Dobeslava Puchaly, který to město držel i po odvolání Korybuta z Čech, zdráhaje se vydati hrad a město Uničov králi Zikmundovi i když mu to Vitold písemně a několikrát, naposledy v dubnu 1423 rozkazoval. Puchala to odmítl písemně (Codex Vitoldi 1049. 1050).

Na jaře roku 1424 se připomíná Uničov jako město husitstké (U B I. 325). Ještě v březnu 1423, kdy se nejen smířili, ale přímo spřátelili a sbratřili uherský král Zikmund, polský král Vladislav a litevský kníže Vitold a husitské Čechy úplně izolovali a smluvili proti  nim křižáckou výpravu v rozměrech do té chvíle a také potom nevídaných a neslýchaných , jak už o tom bylo pověděno, pobýval Korybut na Moravě. Dne 31. března roku 1423 oznámil král Zikmund z Kežmarku na Slovensku Petrovi Strážnickému z Kravař, moravskému zemskému hejtmanu, držiteli Plumlova s Prostějovem a Helfenštejna  s Lipníkem, a jiným moravským pánům, že se smířil s Vladislavem a s Vitoldem, že mu slíbili vojenskou pomoc proti kacířům, že kníže Zikmund litevský byl z Čech již odvolán a že se může svobodně vrátit domů pod jeho ochranou, a proto král nařídil moravanům, aby knížeti Zikmundovi v návratu nejen nepřekáželi, ale všemožně mu pomáhali (U B II. 504). Korybut se nevrátil do vlasti jinou cestou, než tou kterou z ní do Čech přišel, to je Přerovem, Těšínem a Krakovem. Bez vědomí a bez souhlasu strýců Vladislava a Vitolda odejel Korybut na žádost a pozvání Pražanů s vojenským polským doprovodem Těšínem, Přerovskem, Uničovem po druhé do Čech v červnu roku 1424 jako království českého a markrabství moravského požádaný a zvolený král (U B I. 350. 352. 354. 356 )

Do Prahy vjel Korybut 29. června. Ale i toto Korybutovo kralování skončilo tragicky. Pražský svaz povolala roku 1424 Korybuta na český trůn, Praha mu nabádla královskou korunu, Korybut českou korunu přijal, ale po třech letech dne 17. dubna roku 1427 byl Korybut od týchž Pražanů jat, vynesen z Prahy, uvězněn na hradě Valdšteině v Boleslavsku a příštího roku z Čech vyhnán. Tak jemu úkladní a zrádní Pražané za službu a za pomoc proti jejich nepřátelům zaplatili, dodávají Staré letopisy české (edice Palackého 70 a 71).

Po tomto zlém činu Pražanů proti Korybutovi, požádanému a zvolenému králi nejen království českého, ale také markrabství moravského, odvrátila se od nich jako od spojenců na trvalo státoprávně uražená a ponížená husitstká Morava a přiklonila se ke straně táborské za vedení Jana Tovačovského. Proto snad zve jeho syn Ctibor ve své Knize tovačovské války husitské válkami táborskými. (hlava 208. 215. 219).

V létě roku 1427 vpadl Tovačovský se svým lidem na předměstí Olomouce, vypálil tam domy a zajal několik předměšťanů (U B I. 513).

Podle zprávy městské rady olomoucké z podzimu toho roku bylo veřejně vyhlášeno v Přerově, že bude zmrzačen na rukou a na nohou, kdo dodá nějaký proviant do Olomouce (U B I. 551).

V lednu roku 1428 hlásí městská rada olomoucká knížeti Albrechtovi o jakémsi příměří, uzavřeném v Přerově a namířeném proti Olomouci (U B I. 582. 591)

Dne 22. března toho roku uvádí se mezi veliteli táborského vojska, ležícího polem u Pačkova ve Slezsku, Fridrich kníže ruský (ukrajinský) jinak z Ostroga na Volyni (přišel do Čech z Korybutem roku 1424), Jan z Cimburka odjinud z Tovačova a Dobeslav řečený Puchala (U B I. 602).

V létě roku 1428 oznamuje olomoucká městská rada knížeti Albrechtovi, že Tovačovský s jinými posádkami husitských kolem Olomouce koná přípravy a volá na pomoc sedláky ( U B I. 632).

Když byl Korybut v říjnu roku 1428 vyhnán z Čech, uchýlil se na Moravu. S vojenským doprovodem a s Dobeslavem Puchalou, který na jaře roku 1427 získal hrad a město Odry při hranici Moravy v Opavsku, přijel Korybut 27. října do tehdejšího husitského centra moravského Tovačova k Janovi Tovačovskému z Cimburka, vůdci husitské Moravy. Příštího dne přibyl Korybut s Tovačovským a s Puchalou do Přerova, ovládaného a spravovaného Vokem ze Sovince. V Přerově smířil Korybut a Puchala rozvaděného Jana Tovačovského a Smila z Moravan a na Malenovicích. Z Přerova pokračoval Korybut s Puchalou v cestě na Odry. Tam denně přicházel ke Korybutovi branný lid z Polska. A ještě v Čechách dojednal Korybut se stranou táborskou, že se tato vypraví vojensky do Moravy¨, zejména proti městům Olomouci a Litovli a že Korybut se připojí k této akci celou svou mocí (U B I. 646).

Roku 1429 uvítal husitský Přerov Prokopa Velikého, ochránce Moravy. Z konference s králem Zikmundem, konané v Bratislavě v červenci roku 1429, vracel se Prokop ke svému vojsku, obléhajícímu hrad Landšperk blíž Ústí nad Orlicí v Čechách, přes Moravu, svěřenou jeho ochraně. Při této cestě Moravou navštívil Prokop hrad Sovinec a jeho držitele Pavla ze Sovince a tam se také setkal s knížetem Korybutem.

Už 24. máje roku 1429 psal litevský kníže Vitold polskému králi Vladislavovi, že Táboři, Puchala a Zikmund Korybut spolupracují vojensky (Codex Vitoldi 832).

Listem, datovaným v Bratislavě 22. července roku 1429, žádal Zikmund Vitolda, aby polský král Vladislav odvolal Puchalu z Oder, protože velké škody na straně královské činí, aby město (civitas) Odry bylo vráceno králi Zikmundovi (Codex Vitoldi 850).

Dne 30. srpna roku 1429 píše král Zikmund z Bratislavy opět knížeti Vitoldovi. Puchala je na Odrách a pustoší Slezsko. Kníže Korybut, který z Oder také škodí straně královské, na hradě Sovinci se sešel s Prokopem, táborským hejtmanem. Polský král má odvolat Puchalu z Oder (Codex Vitoldi 860).

Při této návštěvě hradu Sovince zavítal Prokop Veliký do blízkosti hradu a města Šternberka, který tehdy držela Eliška z Kravař, provdaná a ovdovělá Rožmberská, matka protihusitského fanatika Oldřicha z Rožmberka. V létě příštího roku 1431 kněz Prokop hrad oblehl a po osmi nedělích smlouvou opanoval.

Pavel ze Sovince, na jehož hradě Sovinci došlo roku 1429 k setkání Prokopa s knížetem Korybutem, byl účastníkem sněmů v Brně roku 1412 a 17. listopadu roku 1421. Dlouho (ještě roku 1427) kolísal mezi stranou husitskou a katolickou (U B I. 512. 557. 559).

Ale potom patřil se svým bratrem Vokem ze Sovince a na Přerově k předním osobnostem husitské Moravy.

V dubnu roku 1430 považovali Olomučané Jana Tovačovského a Voka ze Sovince za nejvlivnější osobnosti v celém kraji a za své největší nepřátele (U B I. 136).

Zatím co Vok od roku 1427 držel pevně královské město Přerov a byl hlavní oporou Jana Tovačovského, vůdčího činitele husitské Moravy, Pavel ze Sovince seděl na hradě Sovinci a vytvořil z něho silnou husitskou baštu v tom kraji. Nikoli bez důvodu položil olomoucký městský písař Václav z Jihlavy v soudobé olomoucké městské knize Tovačov, Přerov, Uničov a Sovinec do seznamů husitských lokalit, které na sklonku husitských válek svíraly ze všech stran město Olomouc, neměcké, katolické a královské centrum na severní Moravě. (edice Saligera 43).

A válečnou historii královského města Uničova možno ještě doplnit zprávou soudobého letopisce Ondřeje Řezenského o zkažení husitského Uničova knížetem Albrechtem před rokem 1437 (edice Leidingera 496). Dne 7. června 1437 uvádí se Albrecht jako držitel Uničova (Půhony III. 155). V červnu roku 1431 počítala táborská strana na Moravě Jana Tovačovského a Pavla a Voka ze Sovince za své bratry v bohu milé a za své spojence (U B II. 215).

Je proto možno usuzovat právem, že všechny uvedené, že všechny uvedené opěrné husitské body navštívil osobně v červenci roku 1429 táborský vůdce Prokop Veliký. Tím je také dokumentována tehdejší stranická příslušnost Tovačova, Přerova, Uničova a Sovince. Tovačov, politické, vojenské a náboženské středisko husitské Moravy a Jana Tovačovského, energického vůdce této Moravy, nemohl Prokop Veliký roku 1429 opomenout. Vok ze Sovince patrně doprovodil Prokopa z Přerova ke svému bratrovi na hrad Sovinec a byl tam s Janem Tovačovským účastníkem jednání mezi knězem Prokopem, litevským knížetem Korybutem a také Dobeslavem Puchalou, neboť věkově starší a politicky zkušenější Puchala byl od počátku nerozlučným průvodem a rádcem knížete.

O politické váze Pavla ze Sovince svědčí také události roku 1431. Kníže Korybut, měškající na Odrách, chtěl dojednat smlouvu o vzájemné vojenské pomoci z důvodů jiných než náboženských mezi tehdejším velikým knížetem litevským Svidrigalem, nástupcem Vitoldovým, a stranou táborskou v Čechách a na Moravě. List Svidrigala, Korybutova strýce, datovaný na Novém hradě 29. dubna roku 1431 a psaný česky v této věci na Moravu a do Čech, byl adresován knězi Prokopovi, nejvyššímu hejtmanu vojska táborského, Divišovi Bořkovi z Miletínka, Pavlovi ze Sovince, Vilému Kostkovi z Postupic, podkomořímu českému a bývalému rádci knížete Korybuta, a Smilovi Holickému ze Šternberka, přátelům milým (Časopis Českého musea roku 1831, 282).

Prokopovy cesty do Bratislavy roku 1429 (v dubnu a v červenci) a na Moravu v létě tohoto roku souvisely s úsilím krále Zikmunda a knížete Albrechta o příměří s husitskou stranou na dva roky až do svolání basilejského koncilu. Takové úsilí se projevilo také na Moravě patrně z podnětu krále Zikmunda a markrabího Albrechta. Dne 22. března roku 1429 oznámili z Brna Znojemským páni strany katolické Jan z Lomnice, toho času hejtman markrabství  moravského, Hašek z Valdštejna, Jošt Hecht z Rosic a špilberský hejtman Vilém von Wald, že uzavřeli s pány a s posádkami strany husitské příměří, a že se bude konat sjezd oubou stran v Prostějově ve dnech 23. dubna až 15. května. Mezi pány strany  husitské uvádí se Jan z Kravař a z Jičína (Starého), Jan Tovačovský z Cimburka, Václav a Jiří Strážnický z Kravař, Ctibor z Cimburka a z Křídla na Bystřicku, Beneš a Vaněk Letovský z Boskovic, Jan z Pernštejna, fLacek Lukovský ze Štenberka, Pavel a Heralt ze Sovince, Zbyněk a Oldřich bratří z Doubravice, Smil z Moravan, Hynčík z Hošteina na Zábřežsku a jiní (Hosák, Husitské hnutí v olomouckém kraji roku 1960, 23).

V Prostějově na plumlovském panství, v městě pánů z Kravař, kteří drželi také panství Helfenštein s městem Lipníkem v Pobečví, usnesli se Moravané na politických výhradách a podmínkách, které předestřeli králi Zikmundovi a knížeti Albrechtovi, chtějí-li mít s nimi příměří, a které přijal potom za své veliký a valný husitský sněm, konaný v Praze v poslední třetině května roku 1429, což bylo podle R. Urbánka výmluvným svědectvím solidarity českomoravských Husitů. Cizozemec neměl být podle starých práv a zápisů v Moravě úředníkem, a král Zikmund měl poručit zemi moravskou některému pánu aneb knížeti jazyka českého nebo slovanského, při čemž Albrecht není vůbec jmenován a je pouze zván Rakouským neboli Rakušanem (Archiv český VI. 421, Časopis Matice moravské roku 1940, 289 - 290). V tomto jednání na  Moravě o příměří na dva roky s králem Zikmundem a s markrabím Albrechtem až do svolání basilejského koncilu měl hlavní slovo Jan Tovačovský, vůdce husitské Moravy. Jestli je v listě z Brna do Znojma ze dně 22. března uveden mezi moravskými Husity jako první Jan z Kravař a z Jičína, zeť opavského knížete Přemka, stalo se tak úmyslně, aby pro husitství byl získán a udržen kníže Přemek. Účastníkem jednání v Bratislavě byl za Moravu Václav z Kravař seděním na Plumově.

Hlavním mluvčím husitské strany v Bratislavě byl Prokop Veliký. Proto se vydal v létě toho roku n Moravu, aby poznal situaci v zemi z autopsie. Ale využil této příležitosti také k tomu, aby osobně pozval Moravany k účasti na připravované společné husitské spanilé jízdě do zemí říšskoněmeckých. Na rozhraní let 1429 a 1430 sebrali se mnozí Čechové a Moravané silně a jeli vojensky do Míšně a do jiných okolních zemí s takovým úspěchem, že mohli proniknout až po řeku Rýn. Účastníky této spanilé jízdy byli z Moravy Beneš z Boskovic, Janek z Kravař seděním na Jičíně, Václav z Kravař seděním na Plumlově a Jan z Cimburka seděním na Tovačově. Nešlo ovšem pouze o uvedené vůdčí osobnosti, nýbrž také o jejich četný branný lid z Hané, který podstatně rozmnožil spojené husitské řady z Čech a podílele se pronikavě na této zahraniční vítězné spanilé jízdě. A sotva chybíme, jestli přidružíme k vítězným účastníkům této slavné jízdy také branný lid Voka Sovinského z města Přerova a přerovského panství (Staré letopisy, edice Palackého 78 - 79, Bezold, Reichskriege III. 174 - 175).

Tož setkání a rozhovory na hradě Sovinci v červenci roku 1429 nebyly událostí isolovanou. A ve vylíčené historické souvislosti nabývá širšího významu roku 1431 obléhání a dobývání husitského Přerova, který měl v tom kraji postavení klíčové.

Paměť o tom zachoval ve své Historii české, dlouho připravované, ale dokončené teprve roku 1458 Eneáš Sylvius, pozdější papež Pius II., osobnost a historik světového jména a formátu. Albrecht, vévoda rakouský a markrabí moravský, sebral podle Sylvia v létě roku 1431 v Rakousích vojsko, vedl je na kacíře do Moravy a jal se dobývati opevněné město Přerov. Když se však dověděl a nejpotupnějším útěku z Čech poslední křižácké výpravy, kterou měl podporovat vpádem do Moravy, upustil od svého podnikání u Přerova a táhna nepřátelsky nepodddajnou Moravou zpustošil ohněm a mečem přes 500 vesnic. Dobyl a poplenil mnohá města a způsobil převeliké vraždění lidí (Vičarův překlad 123, 125).

Z tolika postěižených měst a vesnic uvedl Silvius jménem pouze Přerov. Naskýtá se otázka, odkud se dozvěděl historik Silvius o těchto událostech na Moravě roku 1431, odkud znal jméno města Přerova. V listopadu roku 1442 vstoupil Silvius na výzvu říšského kancléře Kašpara Šlika do říšské kanceláře krále a pozdějšího císaře Fridricha III. ve Vídni. Pobyl tam několik let a vlivně se tam uplatnil. Jako český písař působil v té době ve vídeňské říšské kanceláři Jan Toušek, s kterým si Slivius i po jeho odchodu z kanceláře dopisoval. Ale Jan Toušek byl už před tím v letech 1436 a 1437 českým písařem v kanceláři císaře Zikmunda a po jeho smrti v kanceláři krále Albrechta ( Rynešová, Listář Oldřicha z Rožmberka I. 208. 209. 213. 214. 226. 227. 229)

Dne 21. října roku 1438 vjel král Albrecht z Prahy do Vratislavě ve Slezsku. V Žitavě dal napsat 27. října český list Oldřichovi z Rožmberka, a jeho písařem byl Jan Toušek (Rynešová II. 20)

Ve Vratislavi pobyl Albrecht do března roku 1439. Město opustil 4. března a táhl Moravou do Vídně. V Olomouci byl 18.března, ale zdržel se tam déle. V Olomouci pobyv se svou ženou Alžbětou, což mu se zdálo a obtíživ ji poprvé, jel dále (Staré letopisy v edici Palackého 114).

Delšího pobytu Albrechtova v Olomouci využili měšťané, vypravili se tam za králem se žádostí, aby potvrdil a obnovil královskému toho času městu Přerovu privilegia, práva a svobody, udělené město od jeho předchůdců, ale zkažené v těch příliš nelidských a mnoholetých zmatcích minulých časů pálením, nájezdy a jinými hroznými událostmi. Král vyhověl žádosti svého města Přerova a dal o tom napsat latinsky psanou listinu, kterou na rozkaz krále vyhotovil na pergameně s přívěsnou královskou pečetí Jan Toušek, český písař jeho kanceláře (listina se zachovala dosud jako nejstarší číslo městského archivu přerovského).

Než písař Toušek listinu vyhotovil, Albrecht se odebral do Brna, kde listinu datoval dnem 21. března roku 1439. Králův pobyt toho dne v Brně je doložen také listinami, vydanými klášteru cisterciaček na starém Brně a Ondřejovi ze Studnic (Šebánek, Archivy klášterů 278, Archiv český VII. 603).

Rovněž přerovská listina doplňuje vítaně Albrechtův itinerář toho roku. Dne 22. března byl král Albrecht už v Pohořelicích. Ale vysoce zajímavý je písař přerovské listiny Jan Toušek. Od přerovských měšťanů zvěděl český písař královské kanceláře Toušek osudy Přerova a jeho městského archivu roku  1423 a také za obléhání a dobývání města roku 1431 od knížete Albrechta. Po smrti krále Albrechta 27. října roku 1439 přešel Jan Toušek jako český písař do říšské kanceláře krále a od roku 1452 císaře Fridricha III. ve Vídni a tam se stýkal osobně od roku 1442 s historikem Eneášem Sylviem. Jistě od něho se Sylvius dověděl o válečných událostech na Moravě roku 1431, zejména o úsilí knížete Albrechta, aby opanoval město Přerov, tehdy husitskou baštu prvního řádu ve střední Moravě. Od dubna roku 1444 se připomíná Jan Toušek jako písař ( pronotář ) Starého Města Pražského, od roku 1446 byl staroměstským kancléřem. Za svého pobytu a působení v Praze byl v písemném styku s Eneášem Sylviem. Látku ke svým dějinám českým dostal Sylvinus, jak ujišťuje Hájek a Veleslavín, také od Jana Touška (Palackého Würdigung 237).

 Proti tomu byla v nové době vznesena námitka, že v Sylviově korespondenci není o tom ani zmínky (Truhlář, Počátky humanismu, Rozpravy Akademie roku 1892, 20-21).

Taková námitka by byla oprávněna, kdyby se Sylviova korespondence zachovala a byla vydána úplná a celá. Ale není tomu tak. O barbarské výpravě knížete Albrechta roku 1431 do Moravy až po Přerov dověděl se Sylvius od Touška a ten zase v Olomouci v březnu 1439 od přerovských měšťanů.

Nevíme, jestli zavítal Sylvius za svého dlouhého pobytu ve Vídni také na Moravu. Bratislavu a Čechy znal z vlastního názoru. Byl v Jindřichově Hradci, v Táboře, v Benešově a také v Praze. Jestli napsal ve své Historii, že Praha není ani menší, ani méně vznešená než etrurská (středoitalská) Florencie, a jestli na několika místech svého díla projevil dobrou znalost pražského místopisu, je to neklamným důkazem o jeho znalosti Prahy z autopsie (Vičarův překlad 9. 74. 94 ).

Jestli působí fatální a tísnivý nedostatek pramenů nezměrné nesnáze při výkladu vnějších dějin města Přerova a jeho okolí za válek husitských, tím tíživěji doléhá při pouhém pokusu o zachycení aspoň nejnutnějších údajů k nástinu vnitřních poměrů ve městě.A bez těchto pramenných údajů by byl obraz vnitřní městské historie neskutečný a přímo fantastický a tudíž bezcenný.

Na otázku, jak prožíval husitské hnutí a války v Přerově a na přerovském panství poddaný lid, odpovídá aspoň trochu a v náznaku listina císaře Zikmunda z 1. října roku 1436. Od mnoha let rozličné nepřízně, záští a nechuti mezi Zikmundem a jeho poddanými a Vokem ze Sovince na Přerově, rovněž nelibosti a škody, ve válkách předešlých proti Zikmundovi a poddaným skrze Voka činěné. To všechno Zikmund bez výhrady jménem svým i svých poddaných zapomenul a odpustil Vokovi ze Sovince, městu Přerovu, všem Vokovým služebníkům a poddaným, i těm všem, kdož vedle Voka v letech již minulých a válkách zašlých stáli. A ti lidé všichni v Přerově i jinde, kteříž Voka v držení jsou, mají při tom těla božího pod obojí způsobou přijímání, zůstaveni býti a také, kdyby Vok Přerova Zikmundovi postoupil, tehdy mají kostelové tu v Přerově i jinde takovými kněžími, kteří tak rozdávají, osazeni býti (Archiv český VI. 436).

Do této císařovy amnestie byl tudíž pojat osobně Vok Sovinský, město Přerov, všichni Vokovi služebníci, všichni jeho poddaní a všichni Vokovi pomocníci v letech již minulých a válkách zašlých.

Z císařovi amnestie je zjevno, že revoluční hnutí se v Přerově a v okolí v městě i na venkově, neúčastnili jen mocní tohoto světa, nýbrž všechny společenské vrstvy a složky, a že proto byl Přerov od roku 1427 za Voka Sovinského takovou nedobytnou husitskou základnou ve střední Moravě.

K přerovskému panství patřil tehdy hrad a kopec Přerov, město, Šířava a roboty z okolních vesnic.

V císařské listině se praví, že císaře a Voka Sovinského a obě jejich strany smířili a smluvili mnozí dobří lidé a že ty všechny úmluvy mezi oběma byly zapsány úmluvčími na zvláštním listě (bohužel nezachovaném). Ale jména těchto úmluvčích se také nezachovala. Rovněž byla zapomenuta jména těch všech, kdož vedle Voka ze Sovince v letech již minulých a válkách zašlých stáli na Přerovsku proti Zikmundovi a proti jeho straně, jak se uvádí v listině. A přece jména těchto Vokových pomocníků by pověděla mnoho o vrušujících válečných událostech v Přerově a jeho okolí.

Stejným způsobem a ve stejné době se Zikmund smířil a smluvil s bratřími z Moravan Smilem, Zbyňkem, Mikulášem, Janem starším a Janem mladším, kteří drželi město Kroměříž. Dne 18. listopadu 1436 smluvil se Zikmund s knězem Bedřichem ze Strážnice, vůdcem strany táborské v Čechách a s některými jeho pomocníky (Archiv český VI. 437).

Všechny ty smlsouvy spolu souvisely a týkaly se příslušníků a spojenců strany táborské a jejich moci v Čechách a na Moravě, která ztracenou bitvou u Lipan 30. května 1434 byla zajisté velmi oslabena, ale nikterak zničena, neboť Táboři zůstali ještě v držení všech svých hradů v zemi, čítali ve svém svazu přes dvacet opevněných měst (na Moravě Třebíč a Ivančice) a měli v Janu Roháčovi z Dubé a v Bedřichovi ze Strážnice zdatné vojevůdce (Palackého Würdigung 248).

Také Albrecht, kníže Rakouský a markrabí moravský, se po rozkazu císaře Zikmunda smířil a smluvil s Vokem Sovinským na Přerově a s jeho stranou jménem svým i svých poddaných 3. října 1436 v Brně. Již v listině císaže Zikmunda se praví, že Vok nedržel na Moravě jenom Přerov (ti lidé všichni v Přerově i jinde, kteříž Voka v držení jsou, kostelové tu v Přerově i jinde).

Z listiny Albrechtovy se dovídáme, že Vok držel také město Svitavy (a ti lidé všichni v Přerově i Svitavách, kteří v již jmenovaného Voka držení jsou, kostelové tu v Přerově a v Svitavách). Ale v Albrechtově listině čteme navíc: Také Vok, dokud jest těch zámkův v držení, nemá z nich mocí na žádného sahati, ani svévolně bouřiti, než každého s kým by měl činiti, právem hleděti, lidi v Přerově a v Svitavách s jejich příslušenstvím mimo spravedlivé poplatky a užitky neobtěžovati na tom zámku (v Přerově) nižádného k škodě země této nepřechovávati ani na něj pustiti.

Pavel, Vok a Heralt, bratří ze Sovince byli na sněmu v Brně a přivěsili své pečeti k lantfrídu, danému tam 9. září roku 1434. V něm bylo mezi jinými smluveno a zjednáno, aby žádný žádnému mocí nepřekážel, než aby právem hledal a na právě dosti měl. Také neměl nikdo přechovávat ty, kteří v zemi škody činí. (zemské zhoubce).

Z klausulí Albrechtovy listiny z roku 1436 je patrno, že Vok Sovinský seděním na Přerově bouřil dál a pokračoval v záštích politických proti straně císaře Zikmunda a markrabího Albrechta ve zjevné a spravedlivé nedůvěře k oběma těmto vladařům. A nejednal osamoceně. Do roka vznikla proti oběma nová válka, která postihla i Moravu. A jestli Vok obtěžoval své lidi nespravedlivými poplatky a užitky, dálo se tak méně v Přerově a více ve Svitavách, katlickém a německém městě olomouckého biskupství.

Opevněné Svitavy střežily a chránily Voka za Sovince spojení a cestu z husitské střední  a severní Moravy do husitských Čech přes Lytomyšl a Poličku a opačně. Ale husitští kněží podávající pod obojí způsobou za Voka Sovinského a ještě roku 1440 za Pardusa z Vratkova a z Richtenburka, bývalého táborského hejtmana, se ve Svitavách trvale neudrželi. Opat Jiří a konvent kláštera Hradiště u Olomouce se domáhal roku 1464 u zenského soudu v Olomouci starožitného platu, příslušnému k jejich kostelu svitavskému (Brandlovy půhony IV. 450).

V bohaté válečné korespondenci katolické a neměcké městské rady v Olomouci jsou obsaženy žaloby na husitské vrchnosti a na husitské posádky v okolí Olomouce (v Lipníku, v Přerově, v Tovačově, v Prostějově, v Dolanech a jinde), že nutí venkovany (rolínky) k opevňovacím pracím ve svůj prospěch a k vojenské službě ve svých řadách. Tyto žaloby jsou tak stareotypní, že už tím budí podezření. V husitském Přerově tomu bylo naopak Proto císař Zikmund a markrabí Albrecht zahrnul ve svých omilostňovacích listinách z října 1436 všechny složky obyvatelstva ve městě i na venkově prudkými a četnými výtkami za jejich odbojné počínání v douholeté válce. Nadto k přerovskému panství náležely zeměpanské roboty z okolních vesnic, které měly na starosti opevnění města (jeho příkopy, valy a dřevěné palisády).

V letech 1421 až 1427 vládla v Přerově královská uherská posádkav čele s Mikulášem Perínem, Zikmundovým maršálkem, vysokým dvorským úředníkem. Uherské posádky měly všude nejhorší pověst pro svou prokázanou a notorickou nevázanost a divokost. Jistě si nepočínala taková posádka jinak ani v Přerově po dlouhou dobu nekonečných a strastných šesti let. A jestli přerovští řeznící dodávali na příklad roku 1423 maso do Olomouce, činili tak zajisté na rozkaz a z přinucení. Tož jaro roku 1427 přineslo Přerovu a jeho okolí vytoužené osvobození od cizí surové nadvlády.

 Podle zpráv ze dne 14. dubna roku 1440 a ze dne 9. února roku 1442 držel Přerov napřed mocí a potom zápisným právem Vilém z Puklice z Pozořic (Archiv český X. 260. 262).

Ale ještě téhož roku 1442 postoupila královna Alžběta, dcera císaře Zikmunda, vdova po králi Albrechtovi a matka českého krále Ladislava (zemřela 19. prosince roku 1442), Přerov Janu Tovačovskému, tehdy zemskému hejtmanovi moravskému, který už držel města Hranice, Kojetín a Lobodice u Tovačova.

Aspoň letmo je třeba se zmínit ještě o jedné otázce, nejvýš bolestné pro každého Moravana, tudíž i pro Přerovany, když už dříve bylo dovozeno, že centrum husitské Moravy bylo od podzimu 1425 na Přerovsku, v Tovačově a v Přerově. Husitská Morava bývá dosud obviňována ze zrady, které se měla dopustit na sněmu v Brně 4. března roku 1434, čtvrt roku před Lipany, když se smluvila s knížetem a moravským markrabím Albrechtem, úhlavním nepřítelem všeho husitství, zrádně rozrušila jednotnou husitskou frontu a vzala tak na sebe kus kruté viny a tragické zodpovědnosti ze neblahý výsledek osudové bitvy u Lipan 30. května roku 1434.

Ale brněnský sněm se prokazatelně sešel teprve 9. září toho roku, tedy za čtvrt roku po Lipanech. A spiknutí, které vedlo k Lipanům, se nezrodilo na Moravě, nýbrž v Čechách, a husitská Morava v čele s Janem Tovačovským se ho nezůčastnila.

Klíč k tomuto dramatickému tajemství podal císař Zikmund ve svém listě, datovaném v Basileji 9. dubna roku 1434 a poslaném Oldřichovi z Rožmberka. Jsme zpraveni, píše císař, že páni čeští i moravští a také Staré Město Pražské a jiná města jim příchylná se v Praze sebrati mají, a také, že kníže rakouská Albrecht svou pomoc přičiniti má. Císař vybízí Rožmberka, aby to neopouštěli, co před sebou mají všichni jmenovaní, ale dále vedli, jakož také knížeti Albrechtovi o tom psal, a aby dal Rožmberk císaři ve dne i v noci vědět, což jej tam potká (Rynešová, Listář Oldřicha z Rožmberka I. 170).

To je ona široká koalice, která neměla ve svém programu jen pomoc katolickému a královskému městu Plzni, obležené toho času od Táborů a Sirotků, ale zlomení polní vojenské moci táborské a sirotčí. Císař neprozradil, kdo dal podnět k tomuto komplotu. Do aliance, která sdružovala pány, města pražského svazu a moravského markrabího Albrechta, byli pojati také páni moravští. Více ovšem než o pány, šlo o jejich branný lid.

V anglické zprávě o těchto vzrušujících událostech ze dne 9. června roku 1434 se praví, že páni čeští a moravští se skutečně sjeli ve čtvrtém týdnu po Velikonocích, (tedy ve dnech 19. až 24. dubna) a že jednali také s knížetem Albrechtem (edice v londýnské Slovanské revui, červen roku 1964).

Ale není udáno, kde došlo ke sjezdu a k jednání, také nikdo není jmenován, ačkoli v koalici byli zastoupeni příslušníci husitské pravice i strany katolické.

Z uvedených zemských pánů měl Menhart z Jindřichova Hradce a Hynek Ptáček z Pirkštejna seděním na Ratajích v Posázaví v Čechách statky také na Moravě (i Olomoucku) a byli proto počítáni k pánům moravským. Proto také oba přivěsili své pečeti k brněnskému lantfridu ze dne 9. září roku 1434 (Archiv český X. 250).

Tož jen v tomto vymezeném smyslu možno mluvit o účasti pánů moravských a jejich branného lidu v pražských událostech 6. května roku 1434. které byly předehrou bitvy u Lipan.

Po svém nuceném odchodě z Prahy (po šťastném úniku podle Bartoška z Drahonic) vyzval kněz Prokop veliký písemně kněze Prokopa Malého, sprváce polního vojska sirotčího, aby upustil od obléhání a dobývání města Plzně, když falešní páni (falsi domini) s Praženy staroměstskými přepadli jejich bratry měšťany novoměstské a město zkazili, a aby s vojskem táhl k Sedlčanům, že Čapek ze Sán také sbírá vojsko, a že on přivede pomoc z Tábora (U B. II. 411).

Prokop Veliký nevolal na pomoc spojence táborské strany Moravy, zejména z Přerovska a přímo z Přerova, jak to učinil dříve, na příklad za poslední křižácké výpravy do Čech v létě roku 1431 (U. B. II. 215).

To mělo vážný strategický důvod a bylo v souvislosti s účastí moravského markrabího v uvedeném spiknutí. Svou diversí měl Albrecht roztříštit táborskou vojenskou moc, poutat husitské Moravany a znemožnit jim pomocný zásah v Čechách. Proto nenacházíme v bitvě u Lipan 30. května roku 1434 v řadách polního vojska táborského husitské Moravany. A přece byla u Lipan zastoupena tato Morava aspoň symbolicky a čestně. Na straně polních bratrstev tam bojoval Sezima Zajímač z Kunštátu a z Jevišovic na Znojemsku, který po dobytí rodných Jevišovic (hradu a městečka) 6. října roku 1421 byl od knížete Albrechta zajat, odveden do Vídně, ale na revers, datovaný ve Vídni 11. února roku 1423, byl propuštěn na svobodu a držel potom v Čechách klášter svatého Prokopa na Sázavě a na lipanské bojiště neměl daleko (Bartošek z Drahonic v Pramenech dějin českých V. 614).

Ale zatím co po Lipanech ztichly v Čechách zbraněm rozezvučely se naplno na Moravě k pomstě nad markrabím Albrechtem za Lipany. Rakouské prameny vědí o ničivém vpádu husitských Moravanů v červnu do Rakous až po Křemži při Dunaji, 60km jihozápadně od Znojma. A válka trvala sedm týdnů (Stöler, Oesterriech im Kriege die Hussiten 80-81).

Ve třetí dekádě července byl kníže Albrecht ještě v poli. Dne 22. července měškal v Eggenburgu na půl cesty mezi Znojmem a Křemží a latinskou listinou tam vydanou odměnil svého věrného stoupence na Moravě Petra Krokvicara a náhradou za válečné škody, které Petrovi způsobili v nynější válce (in presenti gwerra) jistí Albrechtovi hejtmani a Albrechtův branný lid, osvobodil Petrovi z manské závislosti (ex feodo) dvůr a ves Písečné u Slavonic v jihozápadní Moravě (Moravské zemské desky z let 1480 až 1566, Kraj Brno 82).

Téhož dne udělil Albrecht v Eggenburgu právo odúmrtí dalšímu svému spojenci Petrovi z Újezda a jeho ženě Kateřině (Archiv český XVI. 99). Tento Petr z Újezda přivěsil potom 9. září v Brně svou pečeť k lantfridu (Archiv český X. 251).

Dne 12. srpna byl Albrecht už zase ve Vídni. Sedmitýdenní válka s Albrechtem potrvala v červnu a červenci. A teprve na počátku září, za tři měsíce po Lipanech, mohl přijet Albrecht na Moravu do Brna a to nikoli jako vítěz, nýbrž pouze jako smluvní strana, když páni a zemané (úmluvčí) za určitých podmínek a výhrad smluvili a Albrechtem husitskou stranu do toho času moravskému markrabímu protivnou, t. j.  nepřátelskou a když lantfrid učinili (Brandlovy Půhony III. 698). V Brně pobyl Albrecht v září řadu dní. Ten čtvrtek den sv. Kunhuty přenesení, tedy 9. září, byl uzavřen lantfrid (Archiv český X. 250 s osudně myslým datem 4. března).

Dne 11. září potvrdil Albrecht výsady, privileje a práva markrabství moravského. Jménem ostatních sněmovníků požádalo jej o to dalších 10 pánů strany katolické i husitské, nejvlivnější souvěké osobnosti v zemi : Petr z Kravař odjinud ze Strážnice, Jan z Lomnice, Jiří z Lichtenštejna, Pertold z Lipé, Jan z Lichtenburka odjinud z Cornštejna u Bítova, Jošt Hecht z Rosic, Ctibor z Jičína (Starého), Beneš z Letovic, Jiří z Kravař odjinud z Helfenštejna a Dobeš z Cimburka odjinud z Meziříče.

Překvapuje okolnost, že mezi nimi není Jan Tovačovský a že Jiří z Kravař syn Petra Strážnického je psán z Helfenštejna, když k lantfridu ze dne 9. září přivěsil svou pečeť Jan z Messenpeku a z Helfštejna (Archiv český X. 251).

Ale na konfirmační listině, chované ve Vídni, je všech deset uvedených jmen jiným inkoustem škrtnuto a jinou rukou na okraji listiny s určitými změnani napsáno. Z tohoto nového seznamu je vypuštěn Jiří z Lichtenštejna a Jan z Lichtenburka odjinud z Cornštejna (onen ze strany katolické a tento ze strany husitské) a místo nich pojati do seznamu Jan z Cimburka a z Tovačova z Zbyněk z Doubravice. Ctibor z Jičína (Starého) zván z Cimburka, Beneš z Letovic je psán z Boskovic, u Jiříka z Kravař je vynechán prediktát z Helfenšteina. Změněno jest také pořadí : Jan z Lomnice, Petr Strážnický, Pertold z Lipé, Dobeš z Cimburka odjinud z Meziříče, Ctibor z Cimburka na Jičíně, Jan Tovačovský, Beneš Letovský z Boskovic, Jiří z Kravař, Zbyněk z Doubravice a Jošt z Rosic, který v textě listiny má místo šesté jako vlivný představitel strany katolické (Václav Hrubý, Ueber das Privilegium König Johans, Věstník Společnosti nauk, ročník 1911, 26).

Tyto dodatečné korektury v hotovém už originále konfirmační listiny nebyly jistě nahodilé, naopak svědčily o prudkých sporech osobních i programových mezi oběma stranami (husitskou a katolickou) o další vývoj a řízení země. Jan Tovačovský se při tom dostal do popředí, které mu právěm náleželo.

Ještě 16. září meškal Albrecht v Brně. Toho dne daroval brněnskému měšťanu Janu Hessovi ves Hochdorf (Vysokou) s rychtou na Jihlavsku (Chlumecký, Die Regesten der Archive in Mähren 24).

V září zahájil také činnost zemský soud moravský. U zemského soudu v Brně založili nový Rejstřík půhonů (písemných žalob) za Jana z Lomnice komorníka, Jošta z Rosic sudího a Jana, kanovníka olomouckého a brněnského, písaře zemských desk. První půhony byly zapsány 24. září roku 1434 (Brandlovy půhony III. 81).

Takový Rejstříkby jistě založen také u zemského soudu v Olomouci, ale nezachoval se.

Dlouholetý moravský zemský hejtman Jan z Lomnice (ze strany katolické), který v této funkci ještě pečetil lantfrid z 9. září, měl potom už jen úřad komorníka u zemského soudu v Brně. Čekali bychom, že novým zemským hejtmanem se stane Jan Tovačovský, vůdce husitské Moravy. Ale to byla pro stranu husitskou osobnost příliš vyhraněná. Hejtmanem se stal Václav (Vaněk) z Boskovic a z Černé Hory (ze strany husitské), bratr Beneše Letovského, horlivého činitele v této straně na Moravě. Tož husitská Morava za vedení Jana Tovačovského zachovala v kritické době Lipan táborské straně v Čechách tradiční věrnost a nezradila. Každé jiné hodnocení a výklad událostí kolem Lipan v souvislosti s Moravou, dosud všeobecně (s vyjímkou F. M. Bartoše) rozšířený a tvrdošíjně opakovaný, odporuje historické skutečnosti a husově pravdě a bezdůvodně pomlouvá a zrádcuje husitskou Moravu.

Ale bitva u Lipan a brněnský lantfrid (příměří) z 9. září roku 1434 nepřinesl Moravě všeobecné očekávané usmíření a uspokojení. Trvaly dále rozličné nepřízně, záští a nechuti soukromé i politické. Jsou o nich zprávyv knihách zemského soudu i v praramenech jiných.

Na Táboře v Čechách v prosinci roku 1434 došlo na sněmu ke sjednocení bratrstva táborského i sirotčího na účasti poslů z Čech i Moravy. Z této země účastnila se jednání a kokenčného usnesení svými posly táborská města Třebíč a Ivančice. Zápis z toho sněmu ze dne 21. prosince, ostře zahrocený proti věrolomnému a lstivému císaři Zikmundovi, končí zajímavým odstavcem tohoto znění : Když jsme na tom sněmu ještě spolu byli, tehdy od urozených (pánů), statečných (rytířů), slovutných (panošů), moudrých a opatrných (městských zástupců ) a zvláště od pana Voka z Holšteina a od jiných dobrých lidí z Čech i také z Moravy skrze své posly i listy vzkázali, že na čem se tu ze spolka ustanovíme, chtějí podle božích pravd při nás i při jiných věrných státi a statky i hrdly svými nám i pomocni býti ( F. M. Bartoš, Listy Jana Žižky, Tábor 1935, 29, UB. II. 451 s mylným rokem 1435).

Zápis uvídí táborská a sirotčí města, ze kterých přišli poprvé poslové na sněm do Tábora (také z Třebíče a Ivančic). Z české šlechty byl tam osobně Jan Roháč z Dubé, toho času hejtman města Tábora, z moravské šlechty připojil se bezvýhradně k zápisu Vok z Holšteina, který tak jistě neučinil jen za sebe.

Jeho otec Vok podepsal 2. září 1415 stížný list do Kostnice ke koncilu proti upálení M. Husa, připojil se 5. září toho roku k branné husitské jednotě na ochranu slova božího a jeho kazatelů, ale 1. listopadu roku 1420 padl na straně krále Zikmunda v bitvě o pražský Vyšehrad. Dne 20. prosince toho roku obvinil Jiřík z Holšteina a z Jedovnice u Blanska svého mrtvého bratra u zemského soudu v Brně, že mu pobral peníze od krále, a domáhal se těchto pěněz na jeho pozůstalém synu Vokovi (Půhony III. 73)

Také mladý Vok stranil králi Zikmundovi a byl za to od něho odměněn 3. dubna roku 1421 zápisnými penězi jako jeho otec Vok za svého života (Archiv český VII.581).

Dne 17. listopadu téhož roku účastnil se Vok brněnského sněmu, na kterém donutil brannou mocí král Zikmund husitskou šlechtu moravskou před sebou a před církví.

Od krále Zikmunda držel věrný Vok za války až do 10. září roku 1429 zápisným právem hrad Cimburk u Koryčan, na kterém seděl týmž právem už jeho otec Vok (Archiv český VII. 584, Půhony V. 226, Hurt a Svoboda, Hrad Cimburk, Přerov 1940, 14-16).

Ale v zápise husitského sněmu svatomartinského v Praze dne 22. prosince roku 1433 setkáváme se s Vokem z Holšteina jako příslušníkem nebo pomocníkem strany táborské vedle Ctibora z Cimburka, Jana Tovačovského a mnohých jiných Moravanů (Archiv český) III. 416).

 Dne 9. září roku 1434 připojil se Vok v Brně k lantfridu, neboli příměří. Avšak v prosinci téhož toho postavil se Vok politicky příkře proti císaři Zikmundovi jménem jak svým, tak jiných pánů moravských, také Voka Sovinského na Přerově. Nesmí však být zaměňován tento Vok z Holšteina za Voka ze Sovince. A není známo, co se stalo s jeho bratrem Janem.

Brzy po sněmu táborském ztratila strana táborská na Moravě za neznámých okolností město a opevněný benediktýnský klášter Třebíč. Proto mohl markrabí Albrecht potvrdit v Brně 24. června roku 1435 městu Třebíči všechny jeho městské výsady a proto konfirmoval císař Zikmund v Brně 25. července téhož roku jednomu třebíčskému měšťanu privilegium, které dal jeho předkům roku 1277 opat tamního kláštera Martin (Chlumecký, Archive in Mähren 104).

Ale na podzim roku 1436 vydala táborská strana úmluvou také královské město Ivančice. Čteme roku 1437 v červencovém nálezu zemského soudu v Brně : Ondřej z Bukovice přijel z Třebíčskými na jich taydincích (při vyjednávání) k Evančicím, když se páni umlouvali, a byť byl Bukovec v lantfridu (z 9. září roku 1434), tehdy byl také podle země na poli před Evančicemi, ale toho nebylo (Půhony III. 153. 174).

To souviselo s ozbrojeným upokojováním Moravy, které po rozkázání císaře Zikmunda prováděl na podzim toho roku markrabí Albrecht a zemské vojsko v čele s hejtmanem zemským Vaňkem Černohorským z Boskovic. Všemi prostředky měly být na Moravě vyhlazeny vojenské základny táborské strany a jejich přívrženců, spojenců a pomocníků.

Po slavnostním vyhlášení kompaktát v Jihlavě 5. července roku 1436 meškal Zikmund a Albrecht v tomto městě ještě 14. srpna. Potom se vydal císař na cestu do Prahy. Bez povšimnutí zůstala dosud zarážející Albrechtova nepřítomnost při rušných slavnostech v Praze, ačkoli moravský markrabí měl být jako politicky vlivný císařův zeť mezi účastníky předními. Albrecht zůstal do října na Moravě a prováděl ozbrojenou pacifikaci neupokojené ještě Moravy. Abrecht to prováděl podle okolností, buď vyjednáváním anebo mečem. Tož smlouvy císaře Zikmunda a markrabího Albrechta ze dne 1. a 3. října roku 1436 s Vokem Sovinským na Přerově a zprávy o tom v knihách zemského soudu nebyly zjevem ojedinělým a osamoceným (Půhony III. 430. 481).

Složitější byla situace v Kroměříži. V noci svatého Michala (29. září) roku 1432, tedy ještě za války, ztratil olomoucký biskup Konrád ze Zvole svoje residenční město Korměříž, které opanoval a zpustošil Smil z Moravan (Bretholz, Granum catalogi 21).

Smil z Moravan přivěsil svou poečeť k lantfridu ze dne 9. září, ale do nových poměrů se nevpravil ani on, ani jeho čtyři bratři. Jako s Vokem Sovinským na Přerově smířil a smluvil se císař Zikmund 1. října roku 1436 za stejných podmínek a stejnými slovy se Smilem, se Zbyňkem, s Mikulášem, s Janem starším a s Janem mladším, bratřími z Moravan. (Neumann, K dějinám husitství na Moravě 147).

A dne 18. listopadu toho roku smluvil se císař Zikmund a kníže Albrecht a uvedených pět bratří z Moravan, aby podrželi město a zámek Kroměříž v 3.500 kopách grošů až do výplaty (Sedláček, Zbytky register č. 1547).

Dne 28. ledna roku 1437 byla o Korměříž uzavřena smlouva druhá za podmínek poněkud odchylných (Lichnowski, Geschichte des Hauses Habsuburg, V. regest 3693 a Sedláček č. 1555).

Také v knihách zemského soudu v Olomouci čteme v prosinci roku 1437, že Smil a Zbyněk, bratří z Moravan smlouvu učinili s císařem a s markrabím a k lantfridu z roku 1434 pečeti své přitiskli, že však svých závazků neplní (Půhony III. 510).

Markrabí Albrecht a zemští páni se smířili a smluvili na podzim roku 1436 také s Janem Tunklem z Kožišova (nyní Kolšova) a z Brníčka u Zábřeha a z Drahanoviic u Olomouce, který rovněž přivěsil pečeť k lantfridu z roku 1434, ale z politických důvodů bouřil dál.

Markrabí Albrecht a páni mu však odpustili, v Kunštátě loni ležíce, praví se v nálezích zemského soudu v Olomouci z ledna a z července roku 1437 (Půhony III. 429. 480).

Samotná smlouva o tom se nezachovala, ale uvedená pramenná zpráva je jasným důkazem o tažení markrabího Albrechta a zemských pánů proti odbojníkům na podzim roku 1436.. Jestli všichni dosud uvedení rebelové (včetně Voka Sovinského na Přerově) proti císaři Zikmundovi a proti markrabímu Albrechtovi se s oběma nakonec pod silným vojenským  tlakem smířili a smluvili, neučinil tak Heralt z Kunštátu a z Lestnice (nynější Líšnice u Mohelnice), strýc potomního čekého husitského krále Jiříka z Poděbrad a poručník a správce jeho statků, jehož pečeť rovněž vidí u lantfridu z roku 1434. Heralt se také nevpravil do nových poměrů a na podzim roku 1436 se postavil na odpor a proto byl pokořen zbraní (gladio). Heralt držel ne jen městečko Lestnici s tvrzí a ves Bolelouc u Olomouce, ale spravoval Jiříkovi také hrad (castrum), městečko a panství Kunštát. Proto na podzim roku 1436 leželi páni vojensky v Kunštátě, a proto se praví v knihách zemského soudu v prosinci roku 1437, že markrabí Albrecht ves Bolelouc a celé zboží Lestnici odňal Heraltovi mečem jako zemskému zhoubci a zapsal svému věrnému stoupenci Janovi z Lomnice, že zboží Lestnici s příslušenstvím na Heraltovi markrabí Albrecht dobyl, neboť odtud Heralt zemi hubil (Půhony III. 436-439).

Přímá účast markrabího Albrechta na válečných událostech z podzimu roku 1436 je prokázána bezpečně. Účast vojska rakouského nebo uherského doložena není. O tehdejším veliteli moravského zemského vojska zmiňuje se Heralt z Kunštátu v listě, daném na Boskovicích 2. června roku 1440 a žalujícím na Beneše z Boskovic seděním na Černé Hoře, že Benešův bratr Václav neboli Vaněk Černohorský, zemský hejtman moravský vedl na podzim roku 1436 vojsko ke Kunštátu (městečku a hradu) v pravém křesťanském příměří (Neumann, Nové prameny 124).

Zvlášť horlivě, ovšem za patřičnou odměnu (Albrecht mu zapsal Lestnici na Heraltovi dobytou), vedl si v této domácí válce za katolickou stranu bývalý zemský hejtman Jan z Lomnice, od března roku 1422 zástavní držitel králoského města Litovle. Tuto horlivost mu oplatila v listopadu roku 1437 táborská strana z Čech nájezdem na Litovel. Ale v listině, vydané v Budíně dne 8. ledna roku 1438 uvádí král Albrecht, že zastavenou Litovel od Jana z Lomnice vyplatil (brněnský Notizen-Blatt roku 1881, 70).

Nad jiné významné jsou z té doby dva časové údaje. Dne 2. října roku 1436 meškal Albrecht v Brně (Lichnowski regest 3649).

A tam vydal 3. října listinu o svém smíření a smlouvě s Vokem Sovinským na Přerově a Svitavách. Albrecht praví výslovně, že tak učinil po rozkázání krále Zikmunda. Ten po vyhlášení kompaktát v Jihlavě 5. července toho roku vyhlásil násilnou pacifikaci a zlomení svých nepřátel, mezi nimiž byl Vok Sovinskýna Přerově a jako držitel královského města a hradu byl na místě předním. A podzimní válečné dění na Moravě roku 1436 bylo předehrou obdobných událostí příštího roku v Čechách v souvislosti s odbojným a udatným Janem Roháčem z Dubé a s jeho legendárním hradem Sionem na Kutnohorsku. Teprve 18. listopadu roku 1436 nacházíme Albrechta opět na rakouské půdě v Tullnu a 2. ledna roku 1437 ve Vídni (Lichnowski V. regest 3663, 3672).

Když se však Albrecht vrátil z Moravy do Rakous, opanoval v odporu mu zase odňatou Lestnici, jak na něj žaloval u zemského soudu již v dubnu roku 1437 Jan z Lomnice, obdarovaný tímto zbožím od Albrechta před půlrokem (Půhony III. 439).

Tož duch zřejmé nespokojenosti a vzpoury proti císaři Zikmundovi a proti knížeti Albrechtovi nevymizel ani roku 1437 ze střední a severní Moravy. A po smrti císaře Zikmunda ve Znojmě v prosinci roku 1437 nacházíme uvedené moravské odbojníky na straně polské a protihabsburské. Ztrátou půhonných knih u zemského soudu v Olomouci, které začínají teprve lednem 1437, byly katastrofálně ochuzeny dějiny Moravy od září roku 1434 do prosince roku 1436. Málo také víme o Janu Tovačovském. Dne 27. ledna roku 1437 získal Jan Tovačovský a jeho manželka Žofka z Kunštátu a ze Skal zboží Kojetín, majetek pražského arcibiskupství a ke smlouvě přivěsili své pečeti jako rukojmí jeho bývalí váleční i soudobí političtí spojenci (Archiv český XVI. 100).

Z jeho rodinného života možno uvésti událost významnou a přesnou zprávu, že se mu 4. dubna roku 1437 narodil v Tovačově syn Ctibor, který ve veřejném životě ještě předčil svého slavného otce Jana. (Ottův slovník nové doby VI. 2) roku 1943 (1194).

Zemnské hejtmanství Jana Tovačovského stejně neminulo, ale teprve po smrti císaře Zikmunda a za českého krále a moravského markrabího Albrechta. Mezi císařem a Janem Tovačovským existovaly patrně rozpory, které se nedaly překlenout.

Husita Jan Tovačovský byl manem olomouckého biskupství. Držel od 6. října roku 1435 manským právem ves Lobodice u Tovačova a od 10. července roku 1437 městečko Slavičín na Uherskobrodsku.

Od té doby jej nacházíme často v okolí olomouckého biskupa Pavla z Miličína jako svědka při udílení manských statků, jako přísedícího manského soudu, jako zástupce mana u soudu žalovaného, jako žalobce a jako svědka ve sporech před manským soudem (Manské desky a Knihy manského soudu v edici Lechnera I. 39. 41. 44. II. 317. 318. 319. 321. 322. 325).

Je zván obyčejně panem Janem Tovačovským. Dne 25. září roku 1437 bylo u manského soudu žalováno na pana Voka ze Svonce, že drží zboží a manství v Meziříčí nad Bečvou bez práva. Obviněného Voka zastupoval u soudu jako biskupský man Jan Tovačovský (Lechner II. 318. 319. 322. 325).

Vok Sovinský neseděl už tehdy na Přerově, nýbrž na Rožnově, ale stará válečná a poválečná družba trvala dál.

Ještě 6. března roku 1438 je zván v nálezu manského soudu v Olomouci pouze panem Janem Tovačovským. Ale 11. prosince roku 1438 vystupuje v Brně jako svědek při udílení léna biskupský man Jan z Cimburka, toho času hejtman země Moravy, tj. pro tunc capitaneus terre Moravie (Lechner I. 47, II. 325).

Bez hejtmanského titulu je uveden Jan Tovačovský 6. září roku 1437 v Boskovicích jako smluvčí ve sporu mezi pány z Kunštátu (Archiv český XV. 189). A jeho předchůdce v tomto vysokém úřadě zemském Vaněk z Boskovic odjinud z Černé Hory je zván hejtmanem markrabství moravského ještě 29. června roku 1437 (Brandlovy Půhony III. 479).

Tož zemským hejtmanem moravským, náměstkem českého krále a moravského markrabího, stal se Jan Tovačovský teprve po smrti císaře Zikmunda a za jeho nástupce krále a markrabího Albrechta roku 1438 (po 6. březnu a před 11. prosincem).

Mezi markrabím Albrechtem a Janem Tovačovským uvolnilo se politické napětí ještě za života císaře Zikmunda. V nálezu zemského soudu v Olomouci z června roku 1437 čteme, že pan Tovačovský drží zobží Hranice nad Bečvou od markrabího Albrechta (Brandlovy Půhony III. 479. 480).

To byl statek premonstratského kláštera Hradiště u Olomouce, který Jan Tovačovský na jaře roku 1427 opanoval mocí. Markrabí Albrecht potvrdil Tovačovskému tuto državu. A od královny Alžběty, vdovy po králi Albrechtovi a matky krále Ladislava, dostal Jan Tovačovský roku 1442 město Přerov. Město bylo vyjmuto z pravomoci podkomořího markrabství moravského, který pečoval o královská města v zemi. Stejným způsobem a právem svěřila královna Alžběta za poskytnutou peněžní půjčku Janovi Zajímačovi z Kunštátu město Pohořelice (Archiv český XVI. 132. 135).

A tak ovládal Jan Tovačovský téměř celé střední i dolní Pobečví. Zemským hejtmanem byl potom Jan Tovačovský k dobru celé země za dlouhého bezkrálovství i za mladého krále Ladislava a také za husitského krále Jiříka z Poděbrad v první době jeho vlády. Tak za jeho dlouhého hejtmanství nehleděla k Tovačovu s úctou pouze Morava, svěřená jeho bezprostřední péči.

A z husitského kalicha bylo podáváno lidu víno v moravské diecési až do roku 1707. Teprve tehdy bylo výslovně zakázáno, aby bylo zcela zapomenuto husitské podávání lidu pod obojí způsobou (Wolný, Kirchliche Topographie I. 1. 102).

 

 

PŘEROV ZA VÁLEK HUSITSKÝCH - FLORIAN ZAPLETAL


REDAKCE : ALOIS BEŇA, JOSEF DOSTÁL, VÍTĚZSLAV KLIMEŠ, RUDOLF MACHÁČEK, KAREL ROSMUS, STANISLAV UVÍRA
GRAFICKÁ ÚPRAVA : KAREL ROSMUS
OBÁLKA : EVA SIBLÍKOVÁ-CHMELAŘOVÁ
VYDAL : MĚSTSKÝ NÁRODNÍ VÝBOR V PŘEROVĚ V SRPNU 1965
VYTISKL : TISK, N. P. BRNO PROVOZ 4 PŘEROV V NÁKLADU 1.000 VÝTISKŮ